Konec blogu

13. července 2016 v 12:59 | Arielle |  Myšlenky
Ahoj ahoj, zdravím všechny, kdo ještě alespoň jednou za čas zavítaj na můj blog. Chtěla jsem jen informovat o aktivitě blogu, jak to bude nebo nebude dál.
Tenhle blog jsem začínala psát před dvěma lety. Bylo to naprosto anonymní a adresu vědělo jen pár lidí, kterým jsem důvěřovala. Jinak v podstatě nikdo nevěděl, čí je to blog, takže jsem si na něj psala úplně všechno, aniž bych se bála, že si to přečte někdo, u koho bych to zrovna moc nechtěla. O necelej rok později jsem ale začala blog psát víc "propagačním" stylem, nebo jak to nazvat - psala jsem články na téma týdne a zkrátka celkově takovej obsah, kterej lidi zajímá trochu víc. Mý myšlenkový pochody a výlevy už nebyly tak častý, a já se v tu dobu zúčastnila i miss blogu. To mojí adresu už věděl skoro každej - to ale byla zkrátka moje chyba, s tím jsem samozřejmě měla počítat.
Každopádně jsem na blog psala dál a opět jsem zahrnula i dost osobní věci.
Jenomže pak se mi to jednou vymstilo, když jeden člověk, kterej mě nesnáší, proti mně použil něco, co bylo napsáno v jednom článku - lépe řečeno, ještě to překroutil. Sice na tom už nezáleží, ale byl to moment, kdy se mi to všechno úplně "zhnusilo", najednou jsem sem vůbec nechtěla psát, a začala jsem litovat, že jsem vůbec dovolila, aby se můj blog rozšířil mezi lidi.
Začala jsem přemejšlet, jestli nezaložit novej a psát dál svý kecy tam. Protože problém je, že i kdybych sem chtěla psát, asi mi to nebude moc příjemný a vždycky budu mít pocit a strach, že mě někdo bude vydírat na základě toho, co jsem napsala. Na druhou stranu jsem už tak celkem exhibicionista, ale prostě nechci, aby všichni věděli o tom, co mě trápí nebo nad čím přemejšlím, moje vnitřní souboje, a tak dále, a ještě z toho třeba měli radost. Nebo kdybych sem psala, z čeho mám právě radost, ještě k tomu budu mít pocit, že svojí radostí ubližuju někomu, kdo by to číst neměl. No, jak to říct.
Je mi ale dost líto nechat to tu úplně umřít, protože tenhle blog už má poměrně dobrou návštěvnost a musela bych začínat od nuly. Prostě vůbec nevím, ale myslím, že už sem prostě nedokážu psát, i když bych hrozně chtěla. Nebavilo by mě to, nutila bych se do toho a ještě bych z toho měla špatnej pocit.
Vlastně ani nevím, jestli to tu někdo pravidelně čte, ale hádám, že pár lidí jo.
Budu si určitě zakládat novej blog, a protože bych byla moc ráda, kdyby mi alespoň pár čtenářů z tohohle blogu zůstalo, bylo by super, kdybyste mi tu třeba buďto nechali adresu mailu, na kterou vám můžu poslat adresu novýho blogu, nebo mi napsali na můj fb nebo fb stránku (Manerys) a já vám ráda pošlu odkaz.
Mrzí mě to, ale psaní na blog mi hrozně chybí a vím, že sem už prostě nebudu schopná psát.
Díky za pochopení a moc děkuju všem, kdo četli moje články - rozhodně nekončím, maximálně tak na tomhle blogu :)
 

Nepodporujte množitele

14. února 2016 v 20:49 | Arielle |  Myšlenky
Pořád častěji čtu příspěvky, kde lidi shání štěně bez PP a ohání se, když je za to ostatní začnou žrát zaživa. Příspěvek zpravidla smažou a za chvíli to jede nanovo. Prosím, zjistěte si nějaké informace, než takové štěně začnete poptávat!
Původně jsem sem chtěla sepsat stručné info, ale nakonec jsem se trochu rozepsala. Tady jsou důvody, proč ne štěně bez PP.

1.) Nemáte absolutně jistotu, že váš pes je čistokrevné plemeno, po kterém tak toužíte - je úplně jedno, co napíše množitel do inzerátu, já vám taky můžu napsat, že vám za 5 tisíc zaručím doživotní štěstí a uvěříte mi to?
2.) Nevíte nic o rodičích pejska. Nevíte, co to bylo za rasu, jaké měli výsledky zdravotních testů (protože jim je pravděpodobně nikdo nenechával dělat). Opět, to, že někdo napíše do inzerátu "čistokrevná vymazlená zdravá štěňátka bez PP po rodičích z PP" absolutně nezaručuje, že to je pravda, a i kdyby - pokud jsou štěňata bez pp a rodiče s pp, pak byl pravděpodobně vážný důvod, proč nebyli rodiče připuštěni k chovu. To, že vám třeba množitel nabídne, že vám ukáže rodiče - to je moc hezké, ale jak víte, že to opravdu jsou rodiče?
3.) Už opravdu nejsou časy, kdy jediní psi bPP co existovali, byli ti, kterým se Máňa zaběhla a přiběhla zbouchnutá, tak se štěňata rozdala a byl pokoj. Teď jsme v době, kdy lidi množí pro peníze, chovají zvířata v nepřípustných podmínkách (někdy to jsou opravdu extrémy a jde o týrání zvířat) - nejčastěji se množí např. čivavy, francouzští buldočci, ale v podstatě jakákoliv plemena, jsou využívána pouze na štěňata, není jim poskytnuta ani základní péče, ani veterinární péče a často se na nich množí a množí, dokud neumřou vyčerpáním - ne, opravdu to není přehnané, takhle to chodí úplně běžně. Zadejte si do googlu "množírny" a zjistěte si info sami.
4.) Nemůžete vědět, jaké pejsek bude nebo nebude mít zdravotní komplikace, protože, jak už bylo zmíněno, nevíte nic o rodičích. Nejsou tím myšleny běžné nemoci, ale zpravidla dědičné nemoci, o kterých se vám množitel samozřejmě nezmíní. Podívejte, vy třeba dáte o 5 tisíc méně za psa, ale následně můžete dát desetitisíce za léčení chorob, které se u něj objeví! A to v lepším případě, v tom horším vám může pejsek umřít do pár dnů/týdnů. A množitel vám samozřejmě už neodpoví. Tím neříkám, že psi s PP jsou bez nemocí. Samozřejmě, že u nich mohou objevit komplikace, ale toto riziko je minimální, protože nezdraví psi a fenky se nepouštějí k chovu!
5.) U chovatele budete mít jistý chovatelský servis po celý život vašeho pejska. Komunikace s množitelem zpravidla skončí ve chvíli, kdy mu za pejska zaplatíte. Se štěňátkem od chovatele se můžete např. vídat s jeho sourozenci, vědět třeba o komplikacích, co se později vyskytly u rodičů, můžete se s chovatelem kdykoliv poradit. Také je starostí chovatele, aby případně našel nové majitele, pokud byste si pejska nemohli z nějakých důvodů nechat. Chovatelé totiž sledují své odchovy a to, v jakých je pejsek podmínkách. Množiteli je jedno, jestli vám pejsek za pár dní umře - pro ně jsou důležité peníze.
6.) To, že má pes PP neznamená, že musí na výstavy nebo do chovu. Můžete ho mít pouze jako kamaráda a každému to může být jedno.
7.) Pokud jde o cenu, častokrát najdete pejska s PP i za stejnou nebo dokonce nižší cenu, než ty bez PP - stačí pořádně hledat! Buďto si zkrátka chovatel bere malé peníze za pejsky, nebo jde o nestandardní stěně s PP - to je takové, které už se nehodí dále do chovu. Pejsek s PP jde často vzít i na splátky, pokud se domluvíte s chovatelem a projevíte o štěňátko opravdový zájem.
8.) Pokud opravdu nemáte peníze a chcete štěně hned - proč si kupovat štěně bez PP, když si můžete vzít zadarmo pejska z útulku a tím podpořit dobrou věc a mít parťáka na celý život? Třeba si řeknete, že u takového pejska taky nemůžete mít jistotu zdraví a chovatelský servis. Ne, to nemůžete (výjimkou jsou některé útulky, které sledují své pejsky i potom, co je dají novému majiteli). Ale NEPODPOŘÍTE tím množitele a uděláte dobrou věc. Nehledě na to, že takový pes vám bude neskonale vděčný.
To je asi všechno, co mě v tuhle chvíli napadlo. Třeba to někomu pomůže při rozhodování. Vidím ty inzeráty všude a tak často, že je prostě nemožné zabránit množení.
Prosím, nepodporujte množitele!

Stop crying your heart out

3. února 2016 v 16:59 | Arielle |  Myšlenky
Sedím v posteli. Vlastně se zdá, že je všechno v pohodě.
Sedím u noťasu.
Myši v předsíni vytrvale běhaj v kolotoči, kterej neustále skřípe. Hryžou do mříží klece. Pořád.
Můj pes přibíhá s míčkem, chce ho hodit. Když mu ho hodím, ani za ním neběží, jen na mě čumí. To se děje tak polovinu dne.
Jdu do kuchyně, abych si udělala čaj.
Hned přede dveřma vyšlápnu louži. Ten starej pes tu zase nachcal. To už je tenhle den po pátý.
Vztekle si sundám ponožky a odhodím je do rohu.
Ohřeju si čaj, co je ještě v konvici.
Vrátím se do pokoje. Když si sedám zpátky na postel, polovinu čaje na sebe vyliju.
Snažím se aspoň trochu soustředit.
Ten zatracenej starej pes půlku dne proštěká. Už štěká zas.
Jdu za ním, plesknu ho, dám mu pár granulí do misky a vrátím se do pokoje.
Znova mi dojde, že zas dochází žrádlo pro psy.
Pět minut je klid, pak se zas ozve štěkot. Už jsem se to skoro naučila ignorovat.
Píše mi pan O - bejvalej, kterej se snaží bejt současnej.
Mám ho tak ráda. Ale nechci ho vidět. Nechci vidět nikoho.
Vedle mě na stole leží shaker se zbytkem proteiňáku, leží tam už dva dny.
Říkám si, že bych měla cvičit, ale nejde to. Všechno co dělám mě bolí.
Píše mi další bejvalej. Ten, kterej se kvůli mě všeho vzdal a já ho pak poslala do háje. Ten, kterýho jsem kdysi tak milovala.
Koukám, že si na profil postnul v pořadí už tak desátou písničku o nás. Snažím se to ignorovat.
Za den jsem nejedla nic jinýho než jídlo, který jsem si objednala dopoledne.
Vzpomínám na tu dobu po Novým roce, kdy jsem jedla víc než 5 jídel denně a konečně jsem začala přibírat.
Stoupám si na váhu a zjišťuju, že vážím stejně jako když jsem začínala.
Kamarádka mi posílá video ze Skins. Brečím. Zase.
Řeknu si, že to takhle dál nejde, že s tím vším po těch letech musím něco dělat.
Hledám si psychology a psychiatry v mým městě.
Najdu jich asi 7, volám. Třesu se u toho. Vždycky jsem měla úzkostlivej strach z volání někomu, koho jsem nikdy neviděla.
První se mnou nakládá jak s kusem masa. Druhej mi řekne, ať si zavolám jindy a zeptám se sestřičky, protože on neví. Další 4 to nezvedaj.
Položím mobil a koukám z okna.
Volá mi pan O. Už potřetí. Koukám na mobil, dokud znova neutichne.
Brečím. Zase. Na Youtube mi naskočí další video. Stop crying your heart out...
Pan O mi posílá desátou zprávu a volá mi na messengeru. Dělám, že to neslyším.
Vzpomínám na svojí nejlepší kamarádku a ptám se sama sebe, proč musí bejt tak daleko.
Pes pořád štěká.
Uvědomím si, že bych měla vytřít ty chcanky, co se za ten den nashromáždily v kuchyni.
A taky, že musím zase se psama.
Vzpomínám na další 4 kamarádky, co mi tenhle měsíc podrazily nohy.
Koukám na fb a vidím komentář pana M u jedný události. Rozkliknu si jeho profil, kterej jsem si před měsícem odstranila z přátel.
Znova se sama sebe ptám, jak mi mohl říct tolik hezkých věcí, načež jsem se od jeho kamaráda kousek po půlnoci na Novej rok dozvěděla, že mě chtěl jen ojet.
Zamilovala jsem se do něj. On to věděl. A stejně to s klidem udělal.
Brečím. Bolí to.
Píše mi teta. Píše, že dědovi už je dobře. Ptá se mě, jestli už jsem si našla brigádu.
Přemejšlím, jak jí vysvětlit, že je pro mě těžkej úkol jenom vyjít z baráku.
Nakonec se na vysvětlování vykašlu.
Přemejšlím, jestli by něco řešilo, kdybych se nacpala práškama. Dojdu k závěru, že ne.
Pokouším se dojíst jídlo z oběda. Je to dobrý, ale mně to nechutná. Všechno chutná stejně.
Přemejšlím, kde a za co budu další měsíc bydlet. Na nic nepřicházím.
Přemejšlím, jestli bych někomu chyběla, kdybych tu najednou nebyla.
Na nic nepřicházím.
Brečím. Bolí to.

 


Pojídání placenty a dnešní "mamynky"

2. února 2016 v 14:19 | Arielle |  Zaujalo mě
Už pár dní na mě blog volá a vyčítá mi, že na něj nepíšu nic jinýho než svý sebelítostivý kecy, který nikoho nezajímaj. Takže jsem ho oblíkla do novýho layoutu a od včerejška usilovně přemejšlím, o čem bych mohla napsat. Dneska se mi ale téma přímo naskytlo, a to když jsem na fb uviděla fotku jakýsi maminky, vedle který leží několikadenní novorozeně a na břiše má rozplesklou... placentu. Vždycky jsem se týhle věci snažila vyhejbat, protože jsem to viděla jako něco odpornýho, o čem se snad ani víc dozvědět nechci, každopádně zvědavost byla silnější a já se přesvědčila o tom, že moje tušení bylo správný.
Poslední dobou se totiž mezi maminkama objevuje novej trend, a to je jezení placenty. Jo, přesně tak. Pravděpodobně už jste o tom někde slyšeli, možná o tom i něco málo četli. V podstatě jde o to, že se placenta po porodu nevyhodí, ale zachová a matka jí téměř hned po porodu sní nebo vypije, jak je libo.
Od dob facebooku se přesvědčuju, že těhotenství z vás udělá vypatlanou "mamynku", která se jeho následkem zdeformuje natolik, že by jí sotva poznal vlastní manžel. Pořád si ale kladu otázku, jestli to tak opravdu je, nebo jestli je nejčastěji těhotná ta nejstupidnější část našeho obyvatelstva, která je schopná napsat, že "jde nakrmyt dědsko" a o den později prosit o rady na facebooku, když jí dítě zezelená a prakticky přestane vykazovat známky života. Upřímně, bejt dítě takových lidí, asi radši umřu dřív než stihnu vyrůst a žít v domnění, že IQ 90, co jsem pravděpodobně zdědila po rodičích, mě dostane až na měsíc.
Nejhorší ale je, když se spojí taková mamynka a alternativní medicína. Je mi celkem ukradený, jestli se hodláte zabít tím, že čtyřicítky řešíte homeopatikama a zábalama nohou, nebo si myslíte, že měsíční detox pouze o vodě vám přinese celkovou očistu, ale do prdele, buďte tak laskavý a nezahrnujte do toho děti, který sotva tuší o světě. O tom ale později.
Neříkám, že jsem proti všem alternativním praktikám, ale jezení placenty je, vážení, hnus největšího kalibru. Abych ale nemlela jenom svoje, řeknu vám, proč je to tak populární, i když do toho pravděpodobně zahrnu spoustu ironických poznámek, který si v tomhle případě jaksi nemůžu odpustit.
Placenta je v podstatě dočasnej orgán, kterej se vytváří během těhotenství a vychází z těla spolu s dítětem, který je k ní připoutaný pupeční šňůrou. Je zdrojem spousty živin (a tady se k tomu vlastně dostáváme) pro plod a po porodu i pro matku - to je vlastně důvod, proč jí často labužnicky sežerou. Obsahuje totiž spoustu vitamínů, bílkoviny, železo a další věci, který údajně pomáhaj zlepšit matky stav po porodu. Heleďte, já tomu i věřím. Opravdu věřím, že to tak je a že jim to může nějak pomoct. To ale prostě není důvod, proč jíst část svýho těla (teda, v podstatě část svýho dítěte).
Při představě jezení tohohle orgánu a obhajování těchhle praktit se mi vybaví povídka od Kinga - Trávníkář, která vypráví o chlapovi, co si přes agenturu objedná chlapa na posekání trávníku, přičemž ho později přistihne, jak nahej leze za sekačkou a žere tu trávu, co za sebou sekačka nechává. Prej to je efektivní. To ale ještě kurva neznamená, že to je normální. Nebo by se mi při tom posvátným aktu možná vybavil Kanibal, sedící spokojeně u stolu, pochutnávajíc si na jakýmsi orgánu ženy, kterou před chvílí s potěšením podřízl.
Prosím vás, mamynky! Můžete přestat argumentovat tím, že zvířata dělaj to samý? Za prvý, nejsme zvířata, co po sobě jedí hovna, protože jim moc chutnaj. Za druhý, zvířata svojí placentu nejí z důvodu, že by zázračně věděli, že jim prospěje, ale proto, že po sobě nechtěj zanechat stopu, aby je neucítil potencionální dravec.
Pro ty, co to neodradilo, mám ale dobrou zprávu - můžete si placentu nechat naservírovat na spoustu možnejch způsobů. Kromě kapslí a homeopatik tu jsou možnosti placentovýho koktejlu (cituju z jedný stránky, "Kousek čerstvé placenty velký asi jako 3 padesátikoruny z mateřské strany placenty (strana, kde je měkké masíčko)"). Ti kreativnější se nemusí bát ani lasagní, špaget, guláše nebo pizzy - místo klasickýho masa akorát nakrájíte placentu - yum! Dejte mi vědět, jak vám chutná, až se budete dusit pupeční šňůrou.
Dalším takovým trendem je například tzv. "lotosový porod".
Tak fajn. Lotosovej porod si zakládá na tom, že by se placenta neměla oddělovat (násilím) od dítěte. Mělo by se počkat, až odpadne sama, protože je, jak už jsem zmínila, zdrojem spousta živin a miminku pomáhá ve vývoji (údajně i po porodu).
Milí zlatí, už jste někdy viděli, že by někomu pomohl mrtvej orgán? Orgán, kterej začíná hnít? Schválně, já vám vyrvu střeva, nechám vám je tejden ležet na talíři a uvidíme, jak se vám to bude líbit, pokud do tý doby ovšem nechcípnete na nějakej zánět, což je víc než pravděpodobný. Řekněte mi, jak pro to dítě bude prospěšný to, že mu třeba i 10 dní budou do těla proudit bakterie z tý vaší odporný placenty, která se má, když už, nechat zmrazit, aby vydržela. Rozkládající se placenta je totiž to jediný, co vaše dítě potřebuje pro vývoj, nepočítám-li vaše brečení na facebooku, že vaše miminko má problém, místo abyste ho vzali k doktorovi.
Myslím, že to je asi tak všechno co jsem chtěla říct. V podstatě to šlo vyjádřit i pár slovama:
Lidi, nebuďte kreténi a uvědomte si, že hlavu nemáte jen na to, abyste mohli někomu říct, co se zrovna stalo v Ordinaci v růžový zahradě, případně na to, abyste se zabejvali tím, kolik piv si můžete dát, abyste do rána stihli vystřízlivět. Mozek totiž dokáže úžasný věci, věřte mi - mnohem úžasnější, než dokáže pojídání placenty.


Ostatní

1. února 2016 v 17:15
Nikdy jsem nebyla nějaká pánbíčkářka, co by mlela o tom, že to tak bůh chtěl, ale vždycky mě zajímalo to něco, to nevysvětlitelný, co tu vždycky bylo, je a bude.
Rubrika, do který jsem napsala úplně první článek, a od tý doby jsem netušila, co tam napsat dál.
Tady by toho mělo bejt podstatně víc, mám ale problém, že se ohledně hudby nikdy nedokážu moc vyjadřovat. Spamovat písničkama to tu nechci, a každej myslím dobře ví sám, že hudba mluví sama za sebe.

Tvorba

1. února 2016 v 17:06
Někdy povedená, někdy slabší tvorba mýho nemocnýho mozku.

Texty píniček, ke kterým prostě nikdy nejsem schopná vymyslet hudbu.

Můj koníček, kterej provozuju (řekla bych úspěšně) odmalička, přičemž se snažím nikomu nevypíchnout tužkou oko a přemejšlím o tom, jak by bylo super moct vygumovat i něco ze svýho mozku.
Moje skřehotání, který lidi k mýmu potěšení nazývaj zpíváním.

Sem tam pár fotek z mýho superúžasnýho foťáku, kterej miluju, ale jsem líná ho používat.


Empty and dark

22. ledna 2016 v 11:39 |  Myšlenky
Myslela jsem, že se to bude zlepšovat. Ale je to pořád horší.
Každej večer jdu do postele s tím, že další den bude lepší. Že se probudím a všechno bude dobrý, budu se cítit líp. Ale mám pořád pocit, jako bych se probouzela do noční můry. Venku je tak krásně. Svítí tam sluníčko, je spoustu sněhu a stromy jsou nádherně namrzlý, zima jak z pohádky. Vůbec to ale nedokážu ocenit.
Nemůžu spát. Nemůžu usnout. Nejde to. Včera jsem si vzala prášek na spaní a šla jsem spát s pocitem, že se konečně dobře vyspím. Ale probudila jsem se kolem 4 a bylo to stejný jako vždycky. Hrozná únava, bolest hlavy, rozespalost a nemohla jsem usnout. Jsem pořád hrozně unavená. Snažím se pokračovat ve svým novoročním plánu - přibírání na váze a cvičení, hodně jídla, proteiny... Ale nic mi nechutná. Všechno jídlo chutná stejně. A nic z toho mi energii nedodává. Přestávám normálně fungovat.
Jediný myšlenky, který mě těší, jsou na stěhování se do Anglie, který plánuju někdy v březnu nebo dubnu. Ale bude to vůbec k něčemu? Pomůže mi to vůbec v něčem? Je to místo, kde jsem vždycky chtěla žít. Ale teď mi všechno přijde tak beznadějný a bezvýznamný.
Nikdo mi jen tak sám od sebe nenapíše, jak se mám, jak mi je. Ale to nevadí. Protože i kdyby, stejně by to nic nezměnilo. S tím, jak se tyhle stavy vrací, ztrácím naději, že to někdy ještě bude dobrý. Vůli s tím něco dělat. Sílu. Nemám sílu.
Předstírám, že je všechno v pohodě. Jenom svým nejlepším kamarádům sem tam řeknu, jak se cítím. Mám pocit, že snad už ani nejde o deprese. Mám pocit, že jde o jakýsi zanevření. O zklamání celým životem. Vším. Všema.
Nechápu, jak můžou bejt lidi tak zlý. Nechápu, jak někdo může někomu úmyslně ublížit. Ten kluk mě znal. Věděl toho o mně hodně. Věděl, co se mi stalo, a já věděla, co se stalo jemu. A i přesto mi udělal něco tak hnusnýho, jako nikdo předtím. Lhal mi jako nikdo předtím. Ublížil mi jako nikdo předtím. Nestojím za pár slov? Za upřímnost? Jestli nestojím ani za to, aby se ke mně někdo choval jako ke člověku, jako k lidský bytosti, pak už nestojím za nic. A nestojím ani o život tady.
Pořád jenom brečím. Nejde to zastavit. Nebrečím kvůli sobě. Brečím kvůli světu. Brečím kvůli tomu, jaký lidi tady žijou, a co se děje. Nevěřím tomu. Děje se tolik hrozných věcí. A já jim nemůžu nikdy zabránit. Na světě žije tolik hrozných lidí. A já s tím nemůžu nic udělat. Před pár dny jsem viděla video, kde ženská svázala psa, polejvala ho vařící vodou a potom mu usekala nohy. Nechtěla jsem na to koukat. Vyskočilo to na mý fb zdi a běželo to samo.
Vždycky na mě tyhle věci působily míň nebo víc. Ale dokázala jsem to brát tak, že se to prostě děje a je to holt už život.
Ale to velký zklamání, který se mi stalo pár minut po půlnoci na Novej rok způsobilo, že už nedokážu vidět nic dobrýho a vidím jenom to nejhorší. Mám pocit, jako by na světě neexistovalo dobro, i když vím, že existuje.
Nevidím žádný světlo. Nedokážu se zvednout. Mám pocit, jako by se ze mě taky stával jeden z těch hrozných lidí. Bojím se. Protože jestli tohle neskončím, zabije mě to samo. Už se to jednou stalo a trvalo mi 3 roky, než jsem se z toho dostala. Tehdy jsem ale u sebe měla nejlepší kamarádku, která se mi snažila pomoct. Chodila jsem do školy, kterou jsem měla ráda. Ale teď nemám nic a nevím, jak dostat zpátky něco, co jsem ani neměla. Nevím, jak se dostat zpátky. Vím, že mi nikdo nemůže pomoct. Vím, že si můžu pomoct sama. Ale tentokrát to nedokážu.
Možná to chce čas, jako vždycky. Možná jo. Třeba to časem přejde samo. Ale jak to můžu urychlit, když nemám vůli k ničemu? Nejradši bych si jenom lehla do postele, nejedla, nepila a čekala, až mě někdo najde. Živou nebo mrtvou. Nebo se předávkovala práškama na spaní.
Tak strašně moc to bolí. Tak moc to bolí, že nemůžu pořádně dejchat. Nemám v sobě vztek, kterej bych mohla vybít nebo vykřičet. Je to jenom bezmoc. Neskutečná bezmoc a smutek. Mám pocit, jako by někdo vzal smutek ze srdcí tisíců lidí a dal mi ho na hrudník.
Prosím, ať už to skončí. Ať to znamená cokoliv. Ať skončí tenhle smutek, tenhle život. Nechci se zabít. Nechci umřít. Ale nechci se takhle cítit. Nedá se to vydržet.


Imagine cold hands up to your throat
The thought alone makes you swallow your hope
And now it's harder to cope
And I don't know where I'll go
These fallacies I don't believe, and fear that nobody knows
As I look up from the ground
I see darkness all around
And I'm lost but can be found inside my mind
Goodbye

Jak vypadá deprese?

16. ledna 2016 v 17:29 |  Myšlenky
Popisovat depresi by nemělo cenu, protože je to nemožný. Nemůžete popsat depresi někomu, kdo jí nikdy nezažil. Je to přibližně 2 roky zpátky, co jsem napsala tohle. Měla jsem zase jednu ze svých depek a chtěla jsem jí konečně jednou "zdokumentovat". Jenomže mi to nešlo popsat. Prostě to je nesmysl. Takže jsem psala, co mi přišlo na mysl, psala jsem, jak se cejtím. Tohle z toho vzniklo.

Krmelec pro ptáčky je v zimě prázdný
Umírají hlady
Starý člověk leží na zemi bez pomoci
Miloval hudbu a stal se hluchým
Prázdno je plnější než život
Sklenice zůstala po dolití prázdná
Sny jsou skutečnější než realita
Už navždy pršelo a slunce zmizelo
Srdce na dlani okoralo
Snubní prsten byl darován jiné
Lesy shořely na popel
Lidé se pro slávu pozabíjeli
Hodiny se zastavily na půlnoci
Bezdomovci se krčí pod tenkými přikrývkami
Pan prezident si na hlavu sype peníze
Možná v nich i spí, hlavně, že je mu teplo
Svíčku polil vosk a už nikdy nehořela
Spánek je jen pro ty nejbohatší
Struny praskly pod tíhou smutku
Drahokam byl nahrazen myšlenkou
Všichni umírají o samotě
Štěkající pes byl navždy umlčen
A ostatní se otrávili jedem na krysy
Hlasité ticho u večeře
Praskající střecha v bouři
Taková zima a venku teplo
Tolik postelí a všechny jsou prázdné
Místo jména číslo
Věčnost je jen na chvíli
Dlouhá cesta a ani kapka vody
Všude hrobové ticho, šumí
Voda už utíká také
Široký úsměv a v duši pustina
Žil a všechno, co udělal, bylo zbytečné
Tvrdě pracoval a nikdo mu nezaplatil
Umřel v bídě
Měl dobré srdce, ale oni ne
Tak to chodí, skok do moře
Utopit se je špatná smrt
Piáno přestalo hrát už dávno
Nejde naladit
Z čeho žijeme?
Protože láska to není
Točí se hlava, dokola
Kulma pálí vlasy a hlasy
Hlasy už nejsou důležité, v hlavě
Hudba také umí umírat
Všechno umírá
Ptáček, který umřel pro peří
Příroda, která se zrodila pro zničení
A víno, aby bylo vypito
Rytmus, aby byl narušen
A život, aby byl ukončen
Teď ne, teď ne, teď ne
Čas je totiž pohon
Pavouci na zdích se mají dobře
Nemusí nikam pospíchat
Přestali spřádat pavučiny
Domov už nikdo nezná
Svoboda je svázána ostnatým drátem
Moře odplulo na jinou planetu
Bubny nevydávají zvuk
Je to strašidelné
Ruce vyvrací hlavu z krku
Je pryč, od těla
To jsem nechtěla
Řezalo to samo
Omlouvám se mé ruce
Nikdo za nic nemůže
A všichni můžou za všechno
Zloději, kradou sny na kila
Z duše tak, pryč, pořád
Jizvy nejsou vidět, určitě ne
A všechno postrádá smysl

You took everything

4. ledna 2016 v 22:55 |  Myšlenky
There was this guy I met in the club, like, 3months ago. He didn't seem special to me and I didn't pay attention to him. Then, after some time, we happened to dance, and he asked me to come to club next evening. So I did. He was nice. He asked me to go out. So we did. Although I still didn't like him so much. That day we walked my dog and then we went to get some beer. And we talked, a lot. He told me his story and it was so touching. I told him mine. I got this feeling like I trusted him. I think that was the moment I started to like him. In that moment I had a boyfriend, just to mention. And I let him go, because I liked the other guy and wanted to give him a chance.
But he was strange. It was weird. Once he was smiling at me, telling nice things to me, looking at me. But the other day he acted like I didn't exist. I didn't get why he was doing this, but I was telling myself it's because he was really busy. We had some little talks and some serious ones. He told me he doesn't want to take it serious, that he doesn't want to involve any feelings. It kind of hurt me, but okay, I got it.
But he kept on doing the same shit all over again. One day we kissed and then two weeks passed and he didn't even text me or talk to me.
I fell in love with him… with his smile, eyes, face, dancing, body… everything. With the way he talked. I don't fell in love. I had a lot of boyfriends, because I wanted to feel something. But I only loved three of them. It's hard to gain my trust and to keep my full attention. But he got it. And he didn't care. Then I met again one of my ex-boyfriends - those ones I really used to love. He regretted so much he didn't chose me, back then. In the last few weeks he did so many things for me that no one ever did. I think once you're in love with someone, it never goes away.
So I wrote a letter to the guy from the club. Do you know that feeling that you clearly know that the person really likes you? I was sure about that. People was telling me that it's clear I'm important to him and they didn't even know we talked to each other. In that letter I was talking about me standing before decision to be with someone. I was telling him that if he does care about me, it's time for him to realize that. It took two weeks before he talked to me again, but then I came to club and he was acting like he really cares, He even wanted to talk about it. He took me to his place… and in the end, we didn't even talk. He was just trying to have sex with me and I didn't want to, because I knew that the other day he wouldn't talk to me, again. I was right. I got really frustrated and sad and decided to stop dreaming about him. I told myself he was just an asshole and I was trying to keep this thought in my mind. Until the last wednesday. I came to the club and I was ignoring him. I wasn't talking to him. First he was just making jokes, still standing beside me and trying to find out what's wrong, but he knew too well. He said he's sorry, that he can't decide and a part of him really want to be with me. He said he read my letter so many times. We ended up hugging each other and kissing. But it was different. It was real. I saw it in his eyes. Then he told me he wants to be with me, he looked at me like never before and in this moment I knew I loved him. He kept on saying he liked me so much. We were dancing to out song - the song we were dancing to when we met. He was telling me so many beautiful things. I don't know when was the last time I was so, so happy. He walked me home. It was cold, so I took him inside. And… we had sex. Before it happened, I told him I'm scared he will do the same thing again. He said not anymore, now that he decided for me.
He went back home in the middle of the night… and he seemed… cold. Like too many times before.
I was supposed to spend the new year's eve with that ex-boyfriend, he was really looking forward to it. And I cancelled it, because I wanted to be with the other guy. With the one I really love. Though I knew he'll be busy in the club. I looked beautiful when I went to the party. Everybody was looking at me. When I came to the club, I found the guy and kissed his neck. That was everything I did. And guess what. It was just like always before. He was acting like I wasn't there. He didn't even came to say happy new year to me. I was hoping to start the new year together, but it never happened. I was sitting like an idiot nearby him and waiting for him to notice that I exist. I was sad… just sad…
Then some friend of his appeared and started to talk with me. We talked for a while and then we got to that guy. I told him everything, I needed to.
And then it happened… the worst part of the night. He told me he will be honest with me, because he thinks it matters. He told me that the guy told him that if he gets rid of me for him, he'll cook him the best meal he's ever eaten.
I couldn't believe this. I just couldn't. I burst into tears and I couldn't stop. I was shaking and kept on saying I don't believe this. This couldn't be truth.
But it was. He did it on purpose. He wanted to hurt me. No one ever hurt me in this way. Not intentionally. I felt so empty. So disappointed and broken. And now I'm crying again and I still can't believe it. After all those tears the anger came. I ordered a glass of water, went to that guy and splashed it into his face. Well, I felt better for a while. Then I decided to make him angry even more. By smiling, talking to his friends and telling everybody what he's done. They supported me and I felt better because everyone was on my side. They were making me smile and it was so amazing they were trying to make me feel better. I was smiling and laughing so much, yet I felt so sad inside. I don't remember the last time I felt so horrible. It hurts so much. Because I know he lied to me. He was just playing his game so long. He meant to do that. And it didn't even bothered him. And the worst thing was that everybody knew that. And they didn't even tell me.
I always hated people. And I was choosing so well the ones I will trust. And sometimes, I failed. But I have never been through such a mean act. He took everything. He ruined everything I built in myself. He destroyed all the progress I did with my mind just to talk to people. I don't know what to do. I don't want to be here. I'm not here.. This isn't happening..

Alone in the dark

19. prosince 2015 v 3:32 |  Myšlenky
Jeden by řekl, že se mám skvěle. Lidi okolo mě vidí pořád někoho novýho, nemám problém se s kýmkoliv začít jen tak bavit, umím se bavit, smát se, užívat si.
Jenom málokdo si všimne, že nic není tak, jak se zdá. Možná by někoho napadla myšlenka, jak já bych mohla bejt sama, s tím zájmem, kterej o mě je. Když jdu do klubu, půlka chlapů tam po mně slintá. Zvou mě na pití. V pohodě si najdu partu, se kterou se ten večer bavím. S každým dokážu vyjít. Nikdy s nikým nic nemám, taková nejsem. Píše mi spousta mých přátel. Spousta lidí stojí o můj čas a pozornost. Všichni si asi myslí, jak se mám skvěle. Víte co?
Není to tak. Jsem sama. Jsem hrozně sama a nemám to komu říct. Jsem sama i s těma všema klukama, co se o mě snaží. Jsem sama i přesto, že si každej den píšu s partou lidí, který miluju. S partou, se kterou se vidím jednou za půl roku.
Tak hrozně moc mi chybí kamarádka. Kámoška, se kterou bych šla ven. Ne nutně někam na pivo. Se kterou bych trávila čas. Nebo kamarád. Jeden kluk, kterej by se mě nesnažil sbalit.
Víte, tím neříkám, že nestojím o partnera. No dobře, v tuhle chvíli nestojím. Protože mám všeho tak plný zuby, že už nemám sílu, chuť ani náladu pouštět se do jakýhokoliv vztahu. Snažit se o novej začátek. Jsem unavená ze všeho. Ze snahy. Ze snahy žít normální život. Jsem tak trochu zamilovaná. Což není důvod toho, proč se tak cejtím. Jsem zklamaná. Nejsem naštvaná, nemám na to sílu. Jsem lhostejná vůči všemu. Místo prázdna cejtím hroznou lítost. Ne nad sebou. Nad světem. Nad vším.
A jsem sama.
Tak sama, že to ani nejde popsat.


Kam dál