Červen 2014

2. den cvičení

28. června 2014 v 23:40 | Arielle |  Body Challenge
Málem jsem uplně zapomněla napsat článek na druhej den. Sice jsem si ho splnila, ale už mi jaksi nedošlo, že bych to sem teda asi měla napsat. Dneska to na dlouhej článek nevidim, upřímně nemam náladu na sepisování slohovek.

Dnešní zadání bylo:

100 bicycle crunches
2x 30 second plank

(ne e, nechce se mi to překládat)

bicycle crunches:

Planky jsou vysvětlený v prvním článku, ale ty asi každej zná. Přidala jsem si k tomu zase 50 dřepů, 100 bc jsem rozdělila do dvou částí, protože 100 najednou bych fakt nedala. Takže 30 sekund planky - jo, tentokrát už jsem to vydržela celou dobu. 60 sekund bych pořád nedala, ale těch 30 už jde líp. Vždycky mam tak kolem desátý vteřiny pocit, že to vzdam a rozplácnu se o zem, ale zatim se mi to díkybohu nestalo. :)) 50 bc a poto 20 dřepů. Jo vlastně, já těch dřepů nedělam 50, ale 40. Je to hezči číslo, oukej? Dřepy, a pak všechno znova. Těší mě, že výsledky jsou viditelný (i když uplně minimálně) už po těch dvou dnech, asi proto, že jsem i předtim sem tam cvičila, ale věřim, že za těch 30 dní bych už nemusela vypadat jak kostřička. Nebo tak budu vypadat ještě víc, že jo. Jako svalnatá kostřička. Stejně jako jsem sem dala včera fotku, dávam jí sem i dneska, a bude to tak každej den - abych po těch 30ti dnech viděla, jestli to něčemu pomohlo.






Insomnia

28. června 2014 v 7:31 | Arielle |  30 day challenge
Zní to trochu zvláštně, ale ještě nikdy jsem nezažila kompletní setmění a rozednění, s tim, že bych byla vzhůru. Přerušovaně už nesčetněkrát, ale dneska to bylo poprvý, co jsem pozorovala setmění i rozednění. Venku.

Rozhodla jsem se trochu pozměnit mojí 30ti denní blogovou výzvu, a to zkombinovat dva dny dohromady. Konkrétně dnešek a zejtřek. Jejich znění je "Popiš celej svůj den" a "Věci, který chceš říct svýmu ex". Snažila jsem se si to nějak rozplánovat do dvou dnů, ale mam potřebu napsat oboje najednou, možná proto, že se jedno souvisí s druhým. Samozřejmě si pak připíšu další den úkolu, aby to byla plnohodnotná 30ti denní challenge. Moment, jenom dojim snídani-oběd-večeři, jelikož jsem 24 hodin téměř nic nejdla. Když nepočítam nektarinku a dva rohlíky.

Fajn. Ježiši, já tak nesnášim začátky článků. Začátky jakýhokoliv textu. Protože ať napíšu cokoliv, zní to blbě. Ale to je jedno teď celkem jedno. Ptam se sama sebe, jestli to psát obecně "čtenářům", i když si tohle asi nikdo nepřečte a vlastně ani nechci, aby si to někdo přečetl, nebo konkrétní osobně. Myslim, že si vyberu to druhý.

Nikdy jsem nebyla člověk, co by měl rád, když ho někdo ohromně miluje, zbožňuje. To byl taky důvod, proč jsem se snažila chovat odtažitě a nechtěla si připouštět, že jsem v tom zamotaná mnohem víc, než jsem sama sobě chtěla dovolit. Nesnášim, když nad sebou nemam kontrolu. Všechno se snažim dělat tak, aby to šlo podle mýho plánu, a je mi jedno, jak to vypadá.
V tomhle případě to byla bohužel jenom nevýhoda.
Viděla jsem, jak ze tvý strany mizí zájem. Měla jsem pocit, že mi v něčem lžeš, a ten pocit mam bohužel pořád. Neni to něco moc osobního, ale když se dozvídam, že něco, cos řekl, nebyla pravda, tak potom nevim, jestli mam věřit tomu, co píšeš mně. Prostě jsem nevěděla, čemu mam věřit, a pořád to tak uplně nevim.
Snažila jsem se ukončit náš vztah. Protože jsem se bála. Nechtěla jsem bejt na místě toho, komu někdo oznámí, že je konec. Je to něco, čeho se bojm ze všeho nejvíc. Navíc jsem pořád nabejvala právě toho pocitu, že už mě bereš jako samozřejmost. Jako někoho, jednu z mnoha, za kterýma prostě jen tak přijdeš, když se ti chce. Proto jsem se snažila dělat věci tak, abych měla pocit, že nad tim mam kontrolu.
Místo toho jsem veškerou kontrolu kompletně ztratila. Do posledního kousku. Poslední tejdny se mi špatně spí. A poslední tejden nespim téměř vůbec. Neni to o tom, že by se mi nechtělo spát. Chce se mi šíleně spát. Bolí mě hlava, padaj mi oči, skoro nic už nevnímam. Ale nedokážu usnout, nejde to. Za chvíli to bude 24 hodin bez spánku.
Mam pořád strach. Že mi někdo ublíží. A proto neustále ubližuju ostatním, abych ten pocit neměla. Jenomže tim ubližuju i sobě, a vůbec mi to nedochází. Nedokážu nikomu věřit, a po tom všem, co se stalo, už ani sama sobě.

Když jsi mi dneska asi minutu po půlnoci napsal tu sms, chytla jsem... nevim, jak jinak to nazvat, než záchvat. Nikdy se mi to nestalo a fakt nevim, co to bylo. Lapala jsem po dechu, chtěla jsem brečet, ale místo toho jsem spíš jenom řvala, křičela, myslim, že jsem s trochou nadsázky zněla jak nějaká parodie na umírající zvíře. Strašně to bolelo. Znam tuhle bolest moc dobře, ale nikdy nebyla silná takovým způsobem. Nemohla jsem skoro dejchat. Snažila jsem se bejt v klidu, ale vůbec to nešlo. Já nevim, jestli už mi fakt nehráblo, ale bylo to něco hroznýho. Měla jsem pocit, že se prostě zbláznim.
Napsala jsem kámošovi z baru. Neměla jsem skoro žádný peníze, ale potřebovala jsem ven, mezi lidi. Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že pokud rychle někam nepujdu, tak to nedopadne dobře. Přišla jsem tam, dala si pivo... bla bla bla. Asi 4 lidi se mě neustále ptali, proč vypadam tak smutně i přesto, že jsem se snažila usmívat. Asi to bude tim, že jsem na sebe nepatlala žádnej make-up. Celá noc i ráno byly jak z nějakýho filmu. Za 4 hodiny jsem vykouřila skoro celou krabičku cigár. Jedna za druhou, pivo, pivo,.. aneb rozjíždíme opět zdravej životní styl, když už jsme začali cvičit, že jo. Bylo to fajn, protože mě ty lidi nenechali myslet furt na tu jednu věc. Že jsem podruhý ztratila někoho, koho miluju. Bylo to lepší než nic.
Nevšimla jsem si, že mi od tebe přišla sms. Kontrolovala jsem mobil každých 5 minut, že se jako koukam na hodiny, ale nic jsem tam neviděla. Až když jsem šla domu a znova mě přepadala ta nejhorší nálada, všimla jsem si tý sms. Nebo teda, těch dvou sms.
Ne. Nebyla jsem s tim, s kym si myslíš, že jsem byla. V 5 jsem odešla z baru a když jsem procházela okolo řeky, nějak mě to tam táhlo. Sedla jsem si tam a hodinu jenom seděla a sledovala, jak vychází slunce. Ne, že by bylo nějak moc vidět, ehm. Usínala jsem tam, ale nechtělo se mi odejít. Viděla jsem první ranní ptáčata, jak venčí psy, první dodávky zboží, i ty, co nejspíš ještě ani nespali. Přitoulal se ke mně kocour a chvíli jsme tam tak seděli, on vyhlížejíc ptáčky (s jasnou myšlenkou, jakýho uloví první), já s tak otupělýma smyslama, že to snad ani víc nešlo. Myšlenky mam pořád, jak vidíš, docela jasný. Sice sotva jdu, ale přemejšlet můžu pořád.

Hm. Přemejšlet možná, ale strašně se mi zavíraj oči, mam pocit, že bych usnula i s těma otevřenýma očima. Ale musim to dopsat. Musim to říct. Tenhle blog je taková moje osobní zpovědnice a když to napíšu, budu vědět, že jsem to konečně dokázala přiznat sama sobě. Protože to pravděpodobně potřebuju.








Miluju tě. A ne způsobem, že to napíšu, protože se to domnívam. Vim to naprosto jistě. A taky vim, že už to nemůžu změnit.
Už jednou jsem nechala jít člověka, do kterýho jsem tehdy byla zamilovaná. Díky tobě mě to z větší části přešlo, i když jsem si nemyslela, že se to někdy někomu povede. Jednou. Jednou jsem udělala tuhle chybu.
Nechci jí udělat znova. Nechci to všechno zahodit. Nechci zavrhnout člověka, pro kterýho bych umřela. Všechno, co jsem kdy udělala špatně ohledně nás bylo ze dvou důvodů. Ne proto, že bych to tak chtěla. Ale proto, že jsem si myslela, že to bude lepší. Druhej důvod byl můj vlastní strach. Ale nikdy to lepší nebylo.
Ta neskutečná bezmoc, kterou cejtim, se nedá popsat. Mam bejt upřímná, že jo. Když už tady píšu takový romantický kecy. Jsi pro mě všechno. Jsi všechno, co chci. Miluju tě a to se nezmění s pár slovama.
Všechno, co chci, je vědět, že to, co říkáš, je pravda. Chci vědět, že na mě myšlíš. Už nechci o ničem pochybovat. Nechci se bát. Připravovat se na nejhorší. Nechci konec.
Chci abys tohle věděl. Nevim, jak moc to ovlivní tvoje rozhodnutí. Možná, že vůbec.
Tohle nejsou jenom prázdný slova. Jsem 24 hodin bez spánku, bez jídla, zkouřená, přiopilá, a jediný, co mi teď přichází na mysl, je upřímnost. Jsem unavená na nějaký výmysly. Nikdy jsem slova "miluju tě" nemyslela vážněji a neskutečně mě mrzí, že se to tak pokazilo.


Vážim si každýho okamžiku, kdy jsem s tebou. Je to to jediný, co je v mým životě skutečný. A nic si nepřeju víc, než aby to tak bylo i dál. Chybíš mi. Hrozně moc.

Prosím, nenech mě odejít.


I want to tell you that I'm sorry
But that's not for me to say
You can have my heart, my soul, my body
If you can promise not to go away



Jo, a dobrou.

Knížka, kterou miluju

27. června 2014 v 16:29 | Arielle |  Myšlenky
1.) Stoprocentně HARRY POTTER. Je to něco, na čem jsem vyrůstala a je to jedna z mých velkých závislostí. Zatim se mě to nikdy nepustilo. Docela dlouho jsem nečetla knížky, jako menší jsem koukala pořád dokola na HP filmy. Až někdy na střední, myslim že v prváku, jsem se pustila do knížek, od prvního dílu. A už jsem se od toho neodtrhla. Všech 7 knížek jsem přečetla jednim dechem. Spousta lidí říká, že je moc nebaví pátej díl - ten mě ale naopak bavil asi nejvíc. Mam doma všechny díly kromě posledního. Plus první díl v angličtině - celkově je ta knížka mnohem hezčí, než ta přeložená. Ale i přesto mam pocit, že je tam ta angličtina docela náročná, alespoň teda na mě - nejde o fráze, ale spíš tam nevim každý třetí slovíčko. Asi nemam dostatečnou slovní zásobu, co se angličtiny týče :). Ale tyhle knížky pro mě vždycky budou číslo jedna. Světem co je v těch knížkách a filmech jsem vžycky žila a pořád žiju - neni to prostě jenom knížka, je to fakt rozsáhlej svět, do kterýho neni těžký se ponořit.


2.) Série knížek Holky na vodítku od Ivony Březinový. Tahle série má 3 knížky - nejsou to nějaký knížky na pokračování. Každá vypráví příběh jedný holky, která se ocitla v léčebně. Jedna je gamblerka (Jmenuji se Ester) , druhá bulimička (Jmenuji se Martina) a třetí narkomanka (Jmenuji se Alice). Tyhle 3 holky jsou spolu na pokoji, takže se v jedný knížce vždycky objevujou i ostatní holky. Knížka kombinuje deník dotyčný holky a vyprávění. Na to, že to je napsaný docela nekomplikovaně, je to naprosto úžasný a skvěle to popisuje veškerý problémy a okolnosti, za kterých vznikly. Tyhle knížky můžu fakt jen doporučit, poprvý jsem je četla ve 12ti letech, ale ráda si je přečtu znova.



Ty jo, teď mě v tuhle chvíli nenapadá žádná knížka, o který bych mohla psát další slohovky. Když jsem byla menší, milovala jsem spisovatele Thomase Brezinu - píše nádherně (např. Kočičí holka, Dotek anděla - překrásný knížky!). Potom mam ráda knížky jako třeba Tajemství, Moc, Kouzlo - autorka Rhonda Byrne. Super knížky, bohužel jsem se podle nich nikdy nedokázala řídit. Celkově mam ráda takový ty knížky o životě.
Ale jak tak na to koukam, měla bych začít víc číst.

1. den cvičení

27. června 2014 v 14:49 | Arielle |  Body Challenge
První dny jsou vždycky nejhorší. Ale zároveň nejlehčí, protože máte takovej ten čerstvej optimismus a chuť něco dělat. Takže, tohle je zadání prvního dne:
- 50 sklapovaček
- 2x 60 sekund planky druhýho stupně

Planky druhýho stupně vypadaj nějak takhle:

Teda, tak by spíš měly vypadat. V mým případě to vypadá spíš takhle:


Začala jsem takovým lehkým protažením, potom jsem si dala 25 sklapovaček (který mi nikdy v životě nešly, nedokážu je udělat úplný, pokud nemam o něco zapřený nohy, takže jsem je nedělala plnohodnotně :D). Potom jsem teda šla na planky. Plank v angličtině znamená prkno. No, jsem prkno. Ale v tom horším slova smyslu. Maj bejt 60ti vteřinový, jo? Zkoušeli jste to někdy? Na poprvý jsem vydržela 10 sekund. Potom 15, pak 20. Ale je to dost namáhavý, aspoň pro začátečníka, jako třeba já. Ale těch 60 vteřin jsem dohromady dala. Potom jsem si na uvolnění dala 20 dřepů, na ty jsem zvyklá, dělala jsem je pravidelně už dřív. No, a všechno znova. 25 sklapovaček, 60 sekund planky (tentokrát na třikrát a ne načtyřikrát :D) a 20 dřepů. Hrozně se mi líbí, jak po tý půl hodině cvičení hned vidíte výsledek - ať už je to jenom domněnka, nebo to je zapříčinění delším namáháním svalů. Nejvíc mě zatim bolí levá ruka. Kupodivu se malinko objevil už dávno ztracenej sval, ale bolí to jak prase. Dávam sem fotku mý postavy, tak, jak vypadá teď. Já vim, někdo si třeba řekne, proč vůbec cvičim. Protože jsem prostě hodně hubená a vim, že cvičení neni jen pro prostorově náročnější lidi, ale i pro hubený, který chtěj mít aspoň nějaký svaly.



Takže, zejtra už určitě budu mít mega svaly a úžasnou postavu. Ok, tak to bohužel nefunguje :D Ale zatim mam pocit, že bych to mohla dát, i když to každej den bude o něco těžší. Tak mi držte palce. :)


30ti denní beach body challenge

27. června 2014 v 14:08 | Arielle |  30 day challenge
Ok. Ne, že bych měla nějakou špatnou postavu, jo, to ne. Ale vždycky jsem byla hrozně hubená a nikdy se mi to nelíbilo. Teď jsem sice něco málo přibrala, za což jsem ráda, ale prostě nemam žádný svaly. Hrozně se mi líbí takový ty vymakaný těla. Ne vyloženě svalnatý (to se mi pro změnu u holek nelíbí vůbec), ale když je prostě vidět, že ta holka se sebou něco dělá. Ale znáte to. Je hrozně snadný s něčim začít. Těžší je u toho vydržet. Tak nějak doufam, že když to hodim sem, tak u toho vydržim, protože to tady prostě bude zveřejněný a styděla bych se sama před sebou, když bych to nedala. Vyhledala jsem si tzv. "beach body challenge". Nikdy jsem ale těmhle fitness výzvám moc nevěřila. Takže jsem si k tomu ještě něco málo přidala. Takhle to vypadá v originálu (pod obrázkem najdete jednotlivý dny):


1. DEN / 2.DEN / 3. DEN / 4. DEN / 5. DEN / 6. DEN / 7. DEN / 8. DEN / 9. DEN / 10. DEN /
11. DEN / 12. DEN / 13. DEN / 14. DEN / 15. DEN / 16. DEN / 17. DEN / 18. DEN / 19. DEN / 20. DEN / 21. DEN / 22. DEN / 23. DEN / 24. DEN / 25. DEN / 26. DEN / 27. DEN / 28. DEN / 29. DEN / 30. DEN


Birdy - All About You

27. června 2014 v 3:03 | Arielle |  Hudba



Něco, v čem jsem dobrá

26. června 2014 v 19:59 | Arielle |  Myšlenky


___1. ZPĚV___

Zpívam odmalička. Když jsem začala chodit na hodiny zpěvu (po několik letech, kdy mě každej díky mýmu zpěvu vychvaloval až do nebes), bylo mi 6-7. Nějak moc mě to nebavilo, ale měla jsem skvělou učitelku, kterou jsem měla hrozně ráda. Musela jsem zároveň chodit na hudební nauku, ze který jsme vždycky měla čtyřky a pětky, jelikož jsem uplně nesnášila učit se noty a tak podobně. Říkala jsem si, k čemu potřebuju nějaký noty. Je pravda, že doteď jsem žádný podobný znalosti nepotřebovala. Na zpěv jsem chodila do nějakejch 12ti let. Moje učitelka byla operní zpěvačka a byl to jeden z důvodů, proč mě ten zpěv nebavil - zpívala jsem hlavně tim hlavovým, "operním" tónem. Potom jsem se přestěhovala a asi rok jsem chodila k jiný učitelce, která už tak dobrá nebyla, ale aspoň jsem zpívala to, co mě bavilo. Potom jsem nějakou dobu nezpívala, a dalo by se říct, že ani teď moc nezpívam. Já bych hrozně ráda, ale nemam kde - tam, kde bydlim, můžu sotva nahlas promluvit. Což mě dost mrzí. Občas zajdu za mým bejvalým učitelem na kytaru a něco si zazpíváme, zahrajeme, udělal mi i 2 nahrávky - covery písniček. Jednu už tady mam v rubrice Moje tvorba -> Covery písniček. Druhá je tady, kdyby si chtěl někdo poslechnout. Je to cover písničky Gods and Monsters od Lany Del Rey.



___2. KRESLENÍ___

Zase něco, za co jsem byla chválená už... no, znáte to, od školky, ve školce, ve škole, na výtvarce, mezi ostatníma, a tak dále. Vlastně ani nemam pocit, že by to dřív byly nějaký moc dobrý kresby. Uměla jsem sice kreslit o něco líp než ostatní, ale umělecký výtvory to rozhodně nebyly. Ale asi to bylo natolik dobrý, aby taťka usoudil, že bych měla jít na uměleckou. Taky mě bavilo různý tvoření ve Photoshopu, upravování fotek.. Na umělecký jsem se naučila velký prd. Škoda. Jediná záliba, co mi ohledně kreslení zůstala, je kreslení potrétů. Nebaví mě ostatní patlací techniky jako jsou tempery, vodovky,·akvarel, olejovky. Občas možná uhel. Ale mam ráda, když se můžu vykreslovat s detailama. Na jednom portrétu dělam obvykle okolo 6ti hodin. Zase jich tady na blogu mam pár na ukázku. Teda, konkrétně 2. Mam jich dohromady asi 15-20, ale moc se mi nechce zveřejňovat tady starý kresby. Ale dam sem jednu novější. James Dean. Jo, zrovna tohle byla docela rychlá kresba.




___3. PSANÍ___

Ok, v první řadě, talent na psaní mam jen když se to týká mě. Myslim jako například básničky. Vyjadřování nálady, pocitů, atmosféry. Ale málokdy mi jde něco prostě úplně vymyslet. Z ničeho. Vždycky jsem chtěla napsat knížku, ale myslim, že právě tohle je důvod, proč jí zřejmě nikdy nenapíšu - nemam fantazii. Občas od někoho uslyšim, že jsem kreativní, nebo něco na ten způsob. Jenomže to je omyl. Kresby dělam podle fotky. Písničky jenom přezpívávam. Básničky jsou založený na mých pocitech a situacích, ve kterých jsem. Ale psaní mě i přesto baví. Akorát asi nikdy nebudu patřit ke spisovatelům. ;)

Řekla bych, že to jsou asi takový 3 věci, ve kterých jsem nějakým způsobem dobrá. Když se zamyslim nad maličkostma, možná mě ještě něco málo napadne.

- jsem naprosto skvělá v nicnedělání. Opravdu, řekla bych, že málokdo to umí líp.
- umim se dobře líčit. Teda, nemyslim konkrétně jen sebe, ale obecně jsem dobrá v líčení, make-upu. Baví mě to.
- hraní her. Sice už jsem docela dlouho žádnou nehrála a nemůžu sama sebe nazývat gamer, ale videohry mě baví a dřív jsem je hrála celkem aktivně. Nedělá mi problém se v nových hrách orientovat.
- angličtina. Do šestý třídy jsem v ní byla skoro nejhorší ze třídy, od sedmý nejlepší. Tak to zůstalo až do teď. Bohužel, sice můžu bejt nejlepší ze třídy, ale furt to neni dost.
- nevim, jestli to je zrovna dobrá vlastnost, ale jsem dost tvrdohlavá.
- kamarádství. Když už se s někym bavim v dobrým, nepomlouvam ho za zády. Umim udržet tajemství.
- hudba. Mam hudební sluch a v hudbě se docela vyznam. Ne nějak extrémně, ale vzhledem k tomu, že mam ráda převážně rock (i když v poslední době teda posloucham hlavně pomalejší hudbu), se neřadim do skupiny tuctových lidí, co ví o hudbě úplný prd.


Možná bych toho vymyslela víc, ale v tuhle chvíli mě nic moc dalšího nenapadá.
Mimochodem, tady si můžete přečíst kámošův článek na to samý téma. :)


Z(a)tracená...

26. června 2014 v 2:29 | Arielle |  Myšlenky
vlastní foto, vlastní ošklivý uslzený oči

Milovali jste někdy někoho tak moc, že jste to s nim ukončili pro jeho vlastní dobro? Milovali jste někdy někoho víc, než sebe? Dobře, takovouhle otázku pokládat nebudu, protože sama sebe jsem asi nemilovala nikdy.

Can you hear when I say:
I have never felt this way?

Podruhý v životě jsem se zamilovala. A zase špatně. Věděla jsem to už od začátku, ale nechtěla jsem si to připustit. Člověk vždycky doufá, že to "nakonec bude dobrý", jenomže tenhle moment většinou nepřichází. Tak je to i v mým případě. Ten dotyčnej si pořád myslí, že to s nim chci ukončit prostě proto, že už pro mě neni dost dobrej, že mi neustále něco vadí. I kdybych mu řekla, jak to doopravdy je, nevěřil by mi. Nebo by si to zase nějak jinak odůvodnil.

Maybe I had said something that was wrong.
Can I make it better with the lights turned on?

Neni to smutný? Když si s někym rozumíte ve všem, ale jakmile dojde na hádku, jako byste byli oba na jiný planetě, nebo co. Nedokážete se navzájem pochopit. Mluvim snad arabsky? Asi jo, nebo už možná říkam takový nesmysly, že mi neni rozumět. Aby bylo jasno, možná trpim lehkýma depkama a různýma fobiema, ale ještě furt to mam v hlavě v pořádku, to jako jo, oukej?
Víte ale jak to bolí, když jste to vy, kdo ukončí vztah s člověkem, kterýho strašně milujete? Tohle je tak strašně smutně romantický, fuj. Na chvilku jsem měla náladu to celý smazat, pak jsem ale usoudila, že když už jsem to rozepsala, můžu to taky dopsat.

.....I still want to drown whenever you leave
Please teach me gently how to breathe.....

Jo, asi už jsem utopená, nebo co. Sama sobě. V něm. Ve všem. A tak. A ani nevim, proč to sem píšu. Ale popravdě, tenhle blog jsem si stejně založila jenom proto, abych se měla kam vypisovat ze svých depek a abych měla všechno pohromadě. Protože mam ve zvyku psát si všechno do jednotlivých souborů wordu a ty pak někam ztrácim a už mě to nebaví, tak proto tenhle blog. To by asi měl bejt první článek - o tom, proč mam tenhle blog. Ale říkala jsem si, že to nepotřebuju vysvětlovat sama sobě. Kdo sem náhodou přijde... no, zkrátka pevně doufam, že nechytnete depku.

Ach jo.

Chytaj mě děsný tendence psát takový ty dojemný sračky. Ale jakmile je začnu psát, je mi trapně už jen kvůli tomu, že něco takovýho píšu. I když je to přesně to, co cejtim. Jsem asi prostě divná. Ne asi, určitě.

Jojo. Přesně tahle písnička skvěle vystihuje mojí náladu. Tak teda dobrou noc. Teda, dobrou noc, blogu. Já spát ještě nejdu. Myslim, že i kdybych chtěla, tak by se mi to nepovedlo.

Herní básnička

25. června 2014 v 23:29 | Arielle |  Básničky
Tuhle básničku jsem napsala za celkem zvláštních okolností. Patřila do hry a psala jsem jí ne za sebe, ale za svojí herní postavu. Cca rok a kousek stará.


Jak ponurá atmosféra
rozléhá se místností
Světlo, jenž div nepozřela
se nikdy nepyšnilo hojností.

Plameny požírají samy sebe
a všechna tma mé okolí
Jak přála bych si vidět nebe
Znát věci, které nebolí.

Závist bych nechala za sebou
Pravdu si konečně přiznala
a utekla bych před tebou
než plameny se sžírat nechala.

Ničí mne to, kdybys jen věděl
oč v mé hlavě běží
asi bys mne nenáviděl
a bavil se dál? Jen stěží.

Zanechám pravdu tichou dál
Ukryji ji hluboko v sobě
Než aby na mně oheň plál
Budu jen utíkat tobě.