Insomnia

28. června 2014 v 7:31 | Arielle |  30 day challenge
Zní to trochu zvláštně, ale ještě nikdy jsem nezažila kompletní setmění a rozednění, s tim, že bych byla vzhůru. Přerušovaně už nesčetněkrát, ale dneska to bylo poprvý, co jsem pozorovala setmění i rozednění. Venku.

Rozhodla jsem se trochu pozměnit mojí 30ti denní blogovou výzvu, a to zkombinovat dva dny dohromady. Konkrétně dnešek a zejtřek. Jejich znění je "Popiš celej svůj den" a "Věci, který chceš říct svýmu ex". Snažila jsem se si to nějak rozplánovat do dvou dnů, ale mam potřebu napsat oboje najednou, možná proto, že se jedno souvisí s druhým. Samozřejmě si pak připíšu další den úkolu, aby to byla plnohodnotná 30ti denní challenge. Moment, jenom dojim snídani-oběd-večeři, jelikož jsem 24 hodin téměř nic nejdla. Když nepočítam nektarinku a dva rohlíky.

Fajn. Ježiši, já tak nesnášim začátky článků. Začátky jakýhokoliv textu. Protože ať napíšu cokoliv, zní to blbě. Ale to je jedno teď celkem jedno. Ptam se sama sebe, jestli to psát obecně "čtenářům", i když si tohle asi nikdo nepřečte a vlastně ani nechci, aby si to někdo přečetl, nebo konkrétní osobně. Myslim, že si vyberu to druhý.

Nikdy jsem nebyla člověk, co by měl rád, když ho někdo ohromně miluje, zbožňuje. To byl taky důvod, proč jsem se snažila chovat odtažitě a nechtěla si připouštět, že jsem v tom zamotaná mnohem víc, než jsem sama sobě chtěla dovolit. Nesnášim, když nad sebou nemam kontrolu. Všechno se snažim dělat tak, aby to šlo podle mýho plánu, a je mi jedno, jak to vypadá.
V tomhle případě to byla bohužel jenom nevýhoda.
Viděla jsem, jak ze tvý strany mizí zájem. Měla jsem pocit, že mi v něčem lžeš, a ten pocit mam bohužel pořád. Neni to něco moc osobního, ale když se dozvídam, že něco, cos řekl, nebyla pravda, tak potom nevim, jestli mam věřit tomu, co píšeš mně. Prostě jsem nevěděla, čemu mam věřit, a pořád to tak uplně nevim.
Snažila jsem se ukončit náš vztah. Protože jsem se bála. Nechtěla jsem bejt na místě toho, komu někdo oznámí, že je konec. Je to něco, čeho se bojm ze všeho nejvíc. Navíc jsem pořád nabejvala právě toho pocitu, že už mě bereš jako samozřejmost. Jako někoho, jednu z mnoha, za kterýma prostě jen tak přijdeš, když se ti chce. Proto jsem se snažila dělat věci tak, abych měla pocit, že nad tim mam kontrolu.
Místo toho jsem veškerou kontrolu kompletně ztratila. Do posledního kousku. Poslední tejdny se mi špatně spí. A poslední tejden nespim téměř vůbec. Neni to o tom, že by se mi nechtělo spát. Chce se mi šíleně spát. Bolí mě hlava, padaj mi oči, skoro nic už nevnímam. Ale nedokážu usnout, nejde to. Za chvíli to bude 24 hodin bez spánku.
Mam pořád strach. Že mi někdo ublíží. A proto neustále ubližuju ostatním, abych ten pocit neměla. Jenomže tim ubližuju i sobě, a vůbec mi to nedochází. Nedokážu nikomu věřit, a po tom všem, co se stalo, už ani sama sobě.

Když jsi mi dneska asi minutu po půlnoci napsal tu sms, chytla jsem... nevim, jak jinak to nazvat, než záchvat. Nikdy se mi to nestalo a fakt nevim, co to bylo. Lapala jsem po dechu, chtěla jsem brečet, ale místo toho jsem spíš jenom řvala, křičela, myslim, že jsem s trochou nadsázky zněla jak nějaká parodie na umírající zvíře. Strašně to bolelo. Znam tuhle bolest moc dobře, ale nikdy nebyla silná takovým způsobem. Nemohla jsem skoro dejchat. Snažila jsem se bejt v klidu, ale vůbec to nešlo. Já nevim, jestli už mi fakt nehráblo, ale bylo to něco hroznýho. Měla jsem pocit, že se prostě zbláznim.
Napsala jsem kámošovi z baru. Neměla jsem skoro žádný peníze, ale potřebovala jsem ven, mezi lidi. Nechtělo se mi, ale věděla jsem, že pokud rychle někam nepujdu, tak to nedopadne dobře. Přišla jsem tam, dala si pivo... bla bla bla. Asi 4 lidi se mě neustále ptali, proč vypadam tak smutně i přesto, že jsem se snažila usmívat. Asi to bude tim, že jsem na sebe nepatlala žádnej make-up. Celá noc i ráno byly jak z nějakýho filmu. Za 4 hodiny jsem vykouřila skoro celou krabičku cigár. Jedna za druhou, pivo, pivo,.. aneb rozjíždíme opět zdravej životní styl, když už jsme začali cvičit, že jo. Bylo to fajn, protože mě ty lidi nenechali myslet furt na tu jednu věc. Že jsem podruhý ztratila někoho, koho miluju. Bylo to lepší než nic.
Nevšimla jsem si, že mi od tebe přišla sms. Kontrolovala jsem mobil každých 5 minut, že se jako koukam na hodiny, ale nic jsem tam neviděla. Až když jsem šla domu a znova mě přepadala ta nejhorší nálada, všimla jsem si tý sms. Nebo teda, těch dvou sms.
Ne. Nebyla jsem s tim, s kym si myslíš, že jsem byla. V 5 jsem odešla z baru a když jsem procházela okolo řeky, nějak mě to tam táhlo. Sedla jsem si tam a hodinu jenom seděla a sledovala, jak vychází slunce. Ne, že by bylo nějak moc vidět, ehm. Usínala jsem tam, ale nechtělo se mi odejít. Viděla jsem první ranní ptáčata, jak venčí psy, první dodávky zboží, i ty, co nejspíš ještě ani nespali. Přitoulal se ke mně kocour a chvíli jsme tam tak seděli, on vyhlížejíc ptáčky (s jasnou myšlenkou, jakýho uloví první), já s tak otupělýma smyslama, že to snad ani víc nešlo. Myšlenky mam pořád, jak vidíš, docela jasný. Sice sotva jdu, ale přemejšlet můžu pořád.

Hm. Přemejšlet možná, ale strašně se mi zavíraj oči, mam pocit, že bych usnula i s těma otevřenýma očima. Ale musim to dopsat. Musim to říct. Tenhle blog je taková moje osobní zpovědnice a když to napíšu, budu vědět, že jsem to konečně dokázala přiznat sama sobě. Protože to pravděpodobně potřebuju.








Miluju tě. A ne způsobem, že to napíšu, protože se to domnívam. Vim to naprosto jistě. A taky vim, že už to nemůžu změnit.
Už jednou jsem nechala jít člověka, do kterýho jsem tehdy byla zamilovaná. Díky tobě mě to z větší části přešlo, i když jsem si nemyslela, že se to někdy někomu povede. Jednou. Jednou jsem udělala tuhle chybu.
Nechci jí udělat znova. Nechci to všechno zahodit. Nechci zavrhnout člověka, pro kterýho bych umřela. Všechno, co jsem kdy udělala špatně ohledně nás bylo ze dvou důvodů. Ne proto, že bych to tak chtěla. Ale proto, že jsem si myslela, že to bude lepší. Druhej důvod byl můj vlastní strach. Ale nikdy to lepší nebylo.
Ta neskutečná bezmoc, kterou cejtim, se nedá popsat. Mam bejt upřímná, že jo. Když už tady píšu takový romantický kecy. Jsi pro mě všechno. Jsi všechno, co chci. Miluju tě a to se nezmění s pár slovama.
Všechno, co chci, je vědět, že to, co říkáš, je pravda. Chci vědět, že na mě myšlíš. Už nechci o ničem pochybovat. Nechci se bát. Připravovat se na nejhorší. Nechci konec.
Chci abys tohle věděl. Nevim, jak moc to ovlivní tvoje rozhodnutí. Možná, že vůbec.
Tohle nejsou jenom prázdný slova. Jsem 24 hodin bez spánku, bez jídla, zkouřená, přiopilá, a jediný, co mi teď přichází na mysl, je upřímnost. Jsem unavená na nějaký výmysly. Nikdy jsem slova "miluju tě" nemyslela vážněji a neskutečně mě mrzí, že se to tak pokazilo.


Vážim si každýho okamžiku, kdy jsem s tebou. Je to to jediný, co je v mým životě skutečný. A nic si nepřeju víc, než aby to tak bylo i dál. Chybíš mi. Hrozně moc.

Prosím, nenech mě odejít.


I want to tell you that I'm sorry
But that's not for me to say
You can have my heart, my soul, my body
If you can promise not to go away



Jo, a dobrou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama