Červenec 2014

V is for Virgin - Kelly Oram

24. července 2014 v 0:12 | Arielle |  Knížky
Anotace: Potom, co se s Val Jensenovou rozejde přítel kvůli jejímu rozhodnutí zůstat pannou až do svadby, se jejich rozchod bleskovou rychlostí dostane na YouTube a Val se stane nejnovější internetovou senzací. Po dnech plných vysmívajících se spolužáků založí Val rozsáhlý školní projekt na podporu svojeho názoru ohledně sexu. Vždy chtěla vyjádřit svůj názor, ale nikdy nesnila o tom, že se o to bude zajímat celý národ. Jako by nestačilo, že je celostátně známá jako "Virgin Val" (Panna Val), její už tak hektický život se vymkne kontrole, jakmile pozná drsňáka Kyla Hamiltona, hlavního zpěváka známé rockové skupiny Trasle, který se rozhodne vzít Valino rozhodnutí abstinovat jako osobní výzvu. Jak si má toto děvče věřit, když se ten nejpřitažlivější muž roku snaží udělat vše pro to, aby ji získal?

pro ty, co knížku nečetli
následující text neobsahuje prozrazení děje

Knížku jsem četla online na stránce elisaworld.blog.cz, což mi ani tolik nevadilo. Přečetla jsem to za necelý dva dny. Co bych k tomu řekla? Je to napsaný stylem typickým pro určitou cílovou skupinu, kterou jsou mladý holky. Ale ani to mi nevadilo. Bylo to svižný, nebyly tam nějak extrémně dlouhý nudný úvahy, nic se moc nemotalo do sebe, děj šel chronologicky a přímo. Příběh je vyprávěnej v ich formě, kterou mam osobně nejradši. Člověk se pak snadněji vžije do hlavní postavy. I přesto, že šlo o typickej příběh pro mladý holky, stejně se mi to hrozně líbilo, mělo to nápad. Konkrétně se mi dost líbilo to, jak si Valerie pevně stála za svým rozhodnutím. Kupodivu jsem tu nenašla moc klišé, což oceňuju, jako jo, sem tam jsem nad něčim div neprotočila oči, jakou "náhodou" se to stalo, ale to jsou detaily. Líbila se mi jednoduchá a zábavná forma, kterou je knížka napsaná. Má i pokračování, na který se hrozně těšim.

pro ty, co knížku četli
následující text obsahuje prozrazení děje

Začátek mi přišel až moc typickej. Ale bylo to tak nějak součástí tý knížky, která je celá napsaná podobným stylem (přímo a bez keců). Valerie mi byla sympatická od začátku (což je asi účelem každý hlavní postavy), i když mi její reakce občas přišly přehnaný. Jo, a Kyle se mi ze začátku zdál hrozně nechutnej. Těma svýma kecama a jak dával najevo, že chce jenom to jedno. Nevim proč, ale furt jsem si ho musela představovat jak Daemona z Upířích deníků :D A Valerii jsem si pro změnu představovala jako tu herečku z 10 důvodů, proč tě nenávidím. Chudák. :D Jinak, ke konci jsem Val moc nechápala, třeba to, že se úplně přestala bavit s Carou, protože je pravda, že se Cara naopak snažila získat jí zpátky, a ona si to vykládala úplně opačně a působila tak trochu, že jí šibe, z toho všeho. Scénky s Kylem jsou popisovaný skvěle, i jeho charakter. Dost mě překvapil epilog - nečekala jsem, že to bude prostě až po 4 letech, myslela jsem, že tuhle knížku bude docela plynule navazovat její pokračování - A is for Abstinence. A ona tam je taková mezera. Bylo mi tý Val strašně líto chvilkama. Nejvíc srdcervoucí byla samozřejmě chvíle, kdy se loučili s Kylem. To teda dojalo i mě. Ale epilog mě fakt příjemně překvapil, ve všech ohledech. A těšim se na druhou knížku. Ale přemejšlim, že si to přečtu v angličtině. Zas tak těžký to bejt nemůže, co jsem tak koukala.

Potřeba být někým jiným

23. července 2014 v 19:39 | Arielle |  Téma týdne
Jo, napsala jsem titulek článku spisovně, aby to znělo seriózněji, ha.
Když jsem poprvý uviděla téma týdne, říkala jsem si, že k tomu nic nenapíšu. Vůbec nic mě nenapadalo. Až když jsem dneska viděla TOHLE video od modelky Ruby Rose, napadla mě taková totální kravina, kterou jsem nakonec i uskutečnila. Sice už jsem svoje fotky upravovala ve photoshopu asi tak milionkrát, ale nikdy mě nenapadlo, jak bych vypadala jako chlap. Tak se můžete pokochat. Já sama na to nemůžu přestat zírat, protože to je strašně divný. Hodně. Vidět samu sebe v "mužský" verzi. Je v tom asi tak hodina líčení a hodina upravování ve photoshopu. Jen tak pro srovnání, takhle nějak vypadam ve skutečnosti:

...a tohle jsem já po několikahodinový úpravě:


Hádam, že jste se lekli ještě víc než já, když jsem si to poprvý pořádně prohlídla a uvědomila si, že se mi naprosto podařilo to, čeho jsem chtěla docílit. Ale je to děsivý. Až moc.

Ale ne, nechci tu mluvit jen o sobě. Znáte takový to, když toho máte hrozně moc co říct, ale nedokážete to pořádně zformulovat?
Uvězněn ve vlastní kůži. Může to mít samozřejmě několik významů. Ten úplně první, co mě napadl, a od kterýho se vlastně odvíjí ten další, je případ, kdy lidi nesnáší svoje tělo a nedokážou se s tim smířit. Trpí duše a tim pádem i tělo. Kdyby netrpěla duše, bylo by v pohodě i tělo. Je to snadný. Jenomže u toho druhýho případu to takhle bohužel nefunguje. To se můžete snažit bejt šťastný a spokojený sami se sebou jak chcete, ale bude vám to naprosto k ničemu.
Ráda bych jen podotkla jednu věc - nepatřim k žádný skupině lidí, která by jakýmkoliv způsobem označila sama sebe za uvězeněnýho ve vlastním těle.
A člověk má tu nepěknou vlastnost, že dokud určitej problém nepotká jeho samotnýho, tak to neřeší. Je mu to jedno. Případně to odsuzuje.
Ptam se PROČ.
Společnost se obecně shodla na názoru, že muž patří k ženě a na spoustě podobných věcech, mezi který patří i to, že žena by se rozhodně neměla přeoperovat na muže a naopak. Řekněte mi, jak je možný, že lidi neodsuzujou plastický operace, kterýma si s radostí vylepšujou tělo, jako by mu dávali najevo, že neni dost dobrý, ale když se někdo nechá přeoperovat na opačný pohlaví, protože se ve svým těle cítí jak ve vězení, tak je to strašně špatně? Vysvětlete mi to někdo, protože já to nechápu.
Člověk by se neměl bát přiznat, kdo doopravdy je. A neměl by se to bát přiznat předevšim sám sobě. Protože jak můžeme bejt upřímný k ostatním, když nedokážeme bejt upřímný sami k sobě?
Lidi maj ve zvyku na tyhle lidi pohlížet jako na kuriozitu, jako na hříčku přírody. Ale já se znova ptam - PROČ? Můžou za to snad ty lidi? Můžou za to, že se narodili do "nesprávnýho těla"? A můžeme jim zazlívat, že se chtěj cítit dobře? Ne. Na něco takovýho nemáme právo. Stejně jako by se někomu například nelíbilo, s kym chodíme. Už to by nám vadilo. A jak se potom asi musí cítit ty lidi, který jsou ve stokrát komplikovanější situaci.
Znam jednoho takovýho člověka, kterej se nechal přeoperovat na chlapa. Teda, neznam ho tak, že bych se s nim scházela, nebo s nim mluvila, ale spíš bych to řekla tak, že ho zná celý město. Ten člověk má děti. Je to chlap a ty děti mu říkaj mami. Jasně, je to trochu zvláštní. Napadne vás, proč na to ten člověk nemyslel dřív. Ale co vám je sakra do toho? Proč se to všude řeší, proč se ten člověk všude rozebírá?

Je to podobně jako s homosexualitou. Až na to, že je to něco mnohem běžnějšího. Odmysleme si prosím ty 10-15tiletý děti, který všude rozhlašujou, že "jsou bisexuální", protože je to teď hrozně in, swag, yolo a já nevim co všechno ještě. Osobně mě to teda hrozně vytáčí, když něco takovýho vidim. Nevim, kde se tenhle trend vzal, fakt ne.
A teď upřímně. Jsem hetero. Ale kdybych např. byla opilá a s nějakou homosexuální/bisexuální holkou, zřejmě bych si dala říct. A budu tohle někde rozhlašovat? Jo, vlastně, asi bych měla, protože je to in.
Ne, teď vážně. Obdivuju ty lidi, který si přiznaj, že jsou na stejný pohlaví. Ale neobdivuju ty jedince, který to říkaj každýmu na potkání a každej tejden maj někoho jinýho. Takový ty lidi, který se tim chlubí a o kterých to prostě ví všichni a jim to dělá dobře. Nic proti nim nemam, ale mam k tomu jinej postoj. Chlubí se tim proto, že si myslí, že to je něco hrozně divnýho, takže je to zviditelní. Nebo já nevim, z jakýho důvodu.
Hrozně mě štvou tyhle zásady. Ty "pravidla", který si lidi vymysleli, nebo který tady jsou možná od pradávna. Je mi líto, že lidi odsuzujou spoustu věcí, jenom proto, že je sami neznaj. Že nerespektujou názory a city ostatních. Že to berou jako něco výstředního, nepatřičnýho. Člověk jako člověk. Láska jako láska. Ne?

Nebylo by všechno mnohem lepší, kdyby lidi přestali odsuzovat jeden druhýho pro něco, co sami nikdy nepoznali?

Svítá

23. července 2014 v 5:28 | Arielle |  Myšlenky
A přichází to znova. Ty bezesný noci, kdy prostě nemůžu spát. Ne, neni to nějakýma depkama - ty naštěstí nemam, pořád jsem spokojená, a to říkam ve vší upřímnosti. Jenom radši nespim. Nechci sny. Nemam hezký sny. Už dlouho ne. Je 5 hodin ráno a venku se pomalu rozednívá. Nejsem nějak extrémně unavená, spíš mě jen bolí hlava. Byla bych nejradši, kdybych nemusela spát vůbec. Ale to bohužel nejde, takže si pujdu alespoň na chvíli odpočinout. Radši usínam za mírnýho světla, než za úplný tmy. Ve tmě se mi neusíná dobře, ani v tichu. Nevim, čeho se tak bojim. Pomalu mi dochází síla toho citátu od Stephena Kinga:

"Monsters are real, and ghosts are real too. They live inside us, and sometimes, they win."

Neni tu čeho se bát. Jenom sebe samých. Nejsou to nějaký příšery, kterých se bojíme. Je to náš vlastní strach. A ten je v nás, nikde jinde. Ale jak se tohohle zbavit? Těžko. Nemůžeme se zbavit strachu, stejně jako se nemůžeme zbavit smutku, radosti, lásky a jiných citů. Je to přirozenost.

Ale co když se člověk začne ve svých obavách ztrácet? Co když začne žít tak, aby mu nemohlo nic ublížit? Co když se bojí všeho, na co se podívá a ve všem vidí jenom hrozbu? Tenhle člověk dovoluje, aby ho ovládali jeho obavy, aniž by si to uvědomoval. Ale copak to jde zastavit?

5:16. Přijdu si trochu jako v jiný realitě. Málokdy se mi stane, abych byla vzhůru i přes svítání. Je to pěkný, vidět zároveň setmění i rozednění. Ale asi to neni dobrý. Člověk by měl spát, když je tma a aktivně něco dělat, když je světlo. Využívat dne, odpočívat v noci. Probudim se kolem desátý hodiny odpoledne a jdu spát okolo 4 hodiny. Je to špatně? No a co. Kdo mi to zakáže? Mý strachy mi to akorát s radostí dovolí. Proč ne?

Padá mlha. Ale stejně bych řekla, že dneska nebude hezky. Teda, pro mě pojem "je hezky" znamená něco trochu jinýho, než pro ostatní. Miluju déšť a bouřky. Takže když je takovýhle počasí, jsem nejspokojenější.

Jo, už 2 dny překládam knížky na tý stránce, o který jsem se předtim zmínila. Baví mě to, hrozně moc. Konečně alespoň dělam něco, co druhý lidi potěší. O to víc potěší komentáře, ve kterých druhý děkujou za překlad. Člověk potom ví, že to někdo dokáže ocenit, a to je super pocit. Když překládam, ponořim se do úplně jiný reality. Čas potom běží šíleně rychle.

Ztrácim pojem o čase.

Ale vim, že už je dost brzo na to, abych šla spát.

Takže dobrou noc. Vlastně dobrý ráno. A myslete na mě, ať se mi konečně zdá něco hezkýho.

Ach ta sebestřednost

21. července 2014 v 10:39 | Arielle |  Myšlenky
Tak jsem si řekla, že sem poprvý napíšu článek, kterej bude téměř o ničem a bez jakýhokoliv užitku nebo účelu. Tim myslim takový ty kecy, jako jak se mam, co dělam a co je novýho. I když - teď se mi to zdá jako nesmyslnej článek, ale později si to třeba ráda přečtu, a kam jinam to psát, než na blog - na internet, kde se to neztratí a kde nehrozí, že když si něco neuložim nebo nezálohuju, bude to v tahu. Takže asi tak.

Venku je strašný horko a já už nějakých 5 dní dřepim doma. Jo, čtete správně, už 5 dní sedim/ležim u pc a skoro nevycházim ven - maximálně když jdu nakoupit, protože jakmile nemam dostatek jídla, tak mam blbou náladu a jsem hrozně rozmrzelá. Ale vůbec mi to nevadí. Nemam moc ráda tyhle vedra a pokud se od nich můžu držet dál, tak to s radostí udělam. Jo, ale prej má dneska konečně přijít bouřka. Miluju bouřky! Prosím, prosím, prosím ^^
Vůbec nemam náladu chodit s kymkoliv ven. Jako třeba pít a tak. Předtim jsem měla období, kdy jsem byla každej den v tahu a každej den s prominutím na sračky. Takhle, nikdy jsem nebyla člověk, co to přehání s pitím, ale musim říct, že nějaký tři měsíce před maturitou a měsíc po ní jsem to fakt přeháněla. Ale nestydim se za to - člověk se občas potřebuje trochu "vyřádit", rozproudit krev, poznat nový lidi. I když, lidi by se samozřejmě dali poznávat mnohem lepším způsobem, než timhle. Ale co. Mam teď prostě klidný období a strašně si to užívam. :)

Napsala jsem autorce blogu ElisaWorld - pravděpodobně tuhle stránku znáte, jde o blog, kde překladatelé zveřejňujou překlady anglických knížek, ke kterým nevyšly český vydání. A jelikož mě překládání neskutečně baví a tenhle blog má dobrou návštěvnost, tak doufam, že mi daj šanci přidat se k nim a konečně svý nadšení pro překládání uplatnit. Strašně se na to těšim, pokud mě vezmou.

Mam v pokoji hroznej bordel. Ale fakt strašnej. Teda, jako neni to tak hrozný, jako že bych tu měla 50 neumytejch talířů, hadry všude po zemi, hnijící jídlo a topila se v odpadcích. To zas ne. Tamhle mi leží neumytej talíř. Na stole je bordel. Na skříňce taky. U koše mi stojí 2 prázdný flašky od mlíka. Židle u stolu je tak zavalená oblečením, že byste pochybovali, že tam nějaká židle vůbec je. Okolo postele bordel, sešity, pití, a tak dále. Jako jo, neni to vyloženě katastrofa, ale neni to ani nejhezčí pohled. Proč se prostě nezvednu a neuklidim to, co? Haha, myslim, že tuhle otázku si pokládáme každej a odpověď na ní známe všichni. :D PROTOŽE JSEM LÍNÁ JAK PRASE.

V práci jsem sice skončila, ale mam vydělaný nějaký 4000 - to si hodlam šetřit do konce srpna a potom si, od září, zaplatim kurz pole dance. Neskutečně se na to těšim, fakt strašně moc! Pole dance je něco, co jsem vždycky hrozně obdivovala a vzdychala nad tim. A konečně si to budu moct zaplatit. Budu tam chodit tak dvakrát tejdně. Jednou je málo a třikrát mi zase přijde moc. Ale to ještě uvidim, jak to vlastně bude. A konečně si pořádně zpevnim postavu - sice sem tam cvičim, ale hrozně mě to nebaví. S timhle to pujde hned líp.

Jo, ráda bych řekla jednu věc, co se layoutu na tomhle blogu týče - ten layout je mý vlastní výroby jen z půlky. Za celou dobu, co bloguju (a jako hodně lidí, první mý blogy jsem měla už v nějakých 11ti letech), jsem se nenaučila nastavovat blogový layouty. Vyrobim si ho, rozřežu, ale v nastavení se mi vždycky něco po*ere a můj lay je mi k ničemu. Takže jsem si stáhla jeden layout z blogu zkusdess a upravila jsem si ho k obrazu svýmu. Stáhla jsem si ho proto, že u každýho takovýho layoutu je návod, jak ho nastavit, takže jsem si ho prostě upravila a nastavila. Změnila jsem barvy a záhlaví. Jediný, co vlastně zůstalo zachováno, je celkovej tvar stránky a nápisy v menu. Ale samozřejmě odkazuju na tenhle super blog, ze kterýho jsem to stáhla - bez toho bych si nemohla udělat "svůj" layout.

Opět nečtu. Ale co to kecam. Vlastně jsem četla naposledy včera - Město z kostí - ale nebavilo mě to.
Táákže, jak tak o tom píšu, chytla mě chuť konečně se pustit do Insurgent od Veronicy Roth.
Mohla bych napsat článek na téma týdne, ale jak se tak koukam na to téma, akorát bych při psaní sklouzla k něčemu hodně depresivnímu, a na to teď nemam příliš náladu.

Tak zdar, užijte si den a těšte se na bouřku :)))

Minulý pátek..

20. července 2014 v 17:59 | Arielle |  Duchařina
Slyšel jsem o místě v okolí mého bydliště. Je to na jedné silnici, která vede z nově vyrostlých aljašských lesů v jednom z těchto údolí.

Prý když jedete po této cestě v den, kdy slunce svítí tak silně, že se vám až zdá, že vidíte černobíle, můžete narazit na dívku kráčející po kraji silnice.

Údajně jde snadno poznat, protože ať je jakékoliv počasí, má na sobě těžký vlněný kabát a na uších nadrozměrná sluchátka podobná těm Skullcandy, které můžete sehnat v obchodě.

Podle tohoto příběhu, pokud zpomalíte a pojedete vedle ní a stáhnete okýnko, uslyšíte ji, jak si zpívá. Podle některých je to písnička "Gloomy Sunday" od Rezsoa Seresse.

Když ji přerušíte a na něco se jí zeptáte předtím, než píseň dozpívá, její odpověď prý bude "nevzpomínám si", a v dalším městě, do kterého přijedete, budete zatčeni za únos a vraždu této holčičky.

Nicméně pokud počkáte, až dozpívá píseň, a poté se jí zeptáte na otázku, která zní "Kdy naposledy sněžilo?" - a nezáleží na tom, v jakém ročním období se jí na to zeptáte - odpoví vám třemi možnými odpověďmi.

Pokud řekne "Čtvrtek," budete jako by nic pokračovat v cestě, ale přestože budete schopni vidět a ovládat své jednání, bude se vám zdát, jako by se to vše dělo skrz hustou mlhu, jako byste spali. Po zbytek života budete žít v tomto prázdném stavu snění a až zemřete, vaše duše bude odsouzena k černé prázdnotě.

Zní-li její odpověď "Dnes," potom máte mnohem větší štěstí. Do své cílové stanice dojedete bez jakýchkoliv potíží a po návratu domů zjistíte, že se vaše největší přání stalo skutečností.

Ale.. pokud odpoví "Minulý pátek," potom ať se nad vámi duchové smilují.

Na rok zmizíte, nikdo nebude mít nejmejší tušení o tom, kde jste, a vaše rodina vás v zoufalství prohlásí za mrtvého.

Následující rok, až bude sníh tát, bude vaše tělo nalezeno visící na starém černém smrku v jedné z těchto bažin. Váš obličej bude vyžraný a tělo bude v takovém rozkladu, že budete identifikován pouze na základě vašich zubních záznamů.

Nicméně, vaše duše bude uvězněna. Bude nucena chodit právě po té samé cestě, každý den, kdy bude slunce svítit tak jasně, až se bude zdát, jako by vše bylo černobílé.

Jak tohle vím? Nikdy jsem to sám nezažil, pouze jsem slyšel všechny ty příběhy. Ale také zde žiji většinu svého života, takže vám můžu s naprostou upřímností říct, že před 6 lety tato entita nebyla holčička, ale malý kluk.
Potom našli mou sestru.



Přečtené knížky

20. července 2014 v 15:25 | Arielle |  Knížky

Město z kostí - Cassandra Clare

20. července 2014 v 15:19 | Arielle |  Knížky
žánr: fantasy, sci-fi
počet stran: 450

oficiální obsah knížky si můžete přečíst např. TADY

Víte co? Fakt se stydim. A proč? Protože jsem tuhle knížku nebyla schopná přečíst do konce. Fakt jsem se hodně snažila číst dál, ale po pár hodinách snažení jsem usoudila, že nemá cenu číst knížku, která vás nebaví. Tahle knížka by se mi líbila možná tak ve třinácti až patnácti letech. Nevim, co mi na ní přijde špatně a proč mě vůbec nebaví. Možná to je tim lehce ohraným tématem. Démoni, upíři, vlkodlaci, a samozřejmě lidi, který proti nim bojujou. Holka, která se, jak jinak, ocitla v těžký situaci a přišla k tomu všemu jak slepej k houslím. Situace, ve kterých snadno uhodnete, co se stane, a máloco vás překvapí. Jak říkam - neni to špatná knížka. Ale přijde mi prostě primitivní. I když, na Upíří deníky to nemá - to je něco hroznýho. Seriál ujde, ale ty knížky, to je jedno velký klišé. Autorka knížky Město z kostí a dalších knížek á fantazii dobrou. Umí věci dobře popisovat. Ale nepřekvapí vás. Za celou dobu jsem nenabyla dojmu, že jsem uprostřed děje tý knížky, jestli mě chápete. Možná to je tim, že je to napsaný v er-formě (pohled 3. osoby). Ale to byl mezi náma i Harry Potter a toho jsem zhltla okamžitě. Takže takhle - nechci bejt kritická vůči týhle knížce, protože je poměrně čtivá a možná vhodnější pro ty mladší (v mých skoro 20 mě prostě nebaví, čimž se nechci nějak povyšovat :D ale mam pocit, že už to tak nějak neni pro mě), ale nevtáhlo mě to, a pokud mě knížka nevtáhne ani po tom, co se prokousam do třetiny, tak je jasný, že se to nestane ani potom. Mrzí mě to, protože recenze na tuhle knížku jsou dobrý a zároveň jsem doufala, že mě to chytne a budu mít pak co číst - je to totiž celá řada knížek. Jako jo, příběh neni úplně zlej, ale nepřesvědčil mě. Ale co já vim - možná se k tomu ještě vrátim. Možná mi prostě moc vrtá hlavou řada knížek Divergent od V. Roth a těšim se na další díl tak moc, že se do jiný knížky nejsem schopná začíst. No, uvidíme.


Den Hrůzy

20. července 2014 v 2:29 | Arielle |  Duchařina
Tak, můj první překlad povídky z Creepypasta.wikia.com. Nebudu říkat, že to je přitažený za vlasy, protože to bych asi už neměla vlasy žádný. Ale v noci to vyděsí docela pěkně.

Díky bohu, že se toto děje vždy jen jednou! Skoro jsem umřel! Možná vás zajímá, co tím myslím. Řeknu vám to, ať neskončíte jako já. Můj čas je u konce. To, že jsem unikl, neznamená, že budu žít dál. Odpočet do mé smrti pomalu odtikává, takže vám musím říct můj příběh rychle.

Věc, na kterou odkazuji, se nazývá "Den Hrůzy". Je to den, kdy jste souzeni na základě toho, jaká učiníte rozhodnutí, jaké vynesete soudy. Tyto soudy jsou hrozná věc. Zahrnují konfrontaci vašich nejhorších obav, testují vaše vědomí, duševní zdraví, testují vaše rozhodnutí, která činíte, zatímco vy nebo vaši blízcí čelíte smrti. Váš Den Hrůzy přijde náhodně, nečekaně. Ten můj se odehrál včera. Poznáte, že přichází, jelikož ten den předtím je naplněn podivnými událostmi a věcmi, které budou zpochybňovat vaše duševní zdraví. Například, uvidíte, jak na vás někdo zírá, a když s ním navážete oční kontakt, tak ten dotyčný prostě zmizí. Noc před vaším Dnem ležíte v posteli, neschopni usnout. Uslyšíte hlasy a uslyšíte šepot, který vám bude říkat tato prostá slova: "Je čas." Potom uslyšíte, jak se otevřou dveře a usnete. Na místě, kde se vzbudíte, bude vaše první zkouška. Vzbudíte se na místě, které bude vypadat jako váš domov. Až na to, že tu neexistuje žádný život. Abyste prošli tuto zkoušku, neudělejte to, co jsem udělal já. Toulal jsem se o ulicích, dokud mě "soudci" nepostrčili k další zkoušce. Nevím, jak vyřešit tu první zkoušku, ale zkrátka nedělejte to, co já. Během druhé zkoušky se probudíte v cele s lahvičkou jedu. Vedle vás bude váš blízký připoutaný na židli. Nenechte se jím zmást, není to váš blízký. Otravte ho a projdete zkouškou. Vím to, protože jsem jí prošel. Ve třetí zkoušce budete čelit vašim největším obavám. Vaším největším strachem mohou být pavouci, hadi, výšky, nebo třeba váš doktor. Tyto věci jsou procházka růžovým sadem oproti tomu, čemu jsem musel čelit já. Mým největším strachem byli soudci mého Dnu Hrůzy. Měl jsem vize, jak zabíjí mou rodinu, kuchají mé děti a řezají mě na kousky, zatímco jsem připoután na židli. Nebylo to skutečné, ale vypadalo to tak. Nakonec jsem získal odvahu porazit svůj strach. Byl jsem poslán ke čtvrté zkoušce. Soudci byli naštvaní už jen proto, že jsem selhal v první zkoušce, a tak tuto udělali náročnější. Obtížnost této zkoušky je založena na tom, jak jste si vedli v těch předchozích. Pokud selžete třeba jen v jedné, jste v podstatě v Pekle. A právě odtud jsem utekl. Mým úkolem v této zkoušce bylo zabít mou skutečnou rodinu, abych mohl jít dál. V pravé ruce jsem držel sekáček. Slyšel jsem, jak mí rodiče vzlykají a pobízejí mě, abych "to už konečně udělal". Místo, abych je zabil, jsem se obrátil na soudce, který mě při této zkoušce sledoval, a vrazil sekáček do něj. Pochopitelně to nečekal. Sekáček se zabodl do jeho starého šedého těla a z rány na zem začala téct černá krev. Vyřezal jsem do jeho hrudi slovo "NE" a vyrval jeho srdce ven. S žuchnutím dopadlo na zem. Najednou místnost kolem mě zmizela a já se objevil v lese s mrtvolami mé rodiny naskládaných okolo mě. Na hrudi každé z nich bylo vyřezáno "Gratuluji. Utekl jste, ale ne na dlouho."

Vidíte to. Říkám vám můj příběh. Vidím soudce. Blíží se ke mně. Pokud toto čtete... nesnažte se utéct. Bude to poslední chyba ve vašem životě.
Už je tu. Musím jít. Sbohem...

Kde se v člověku bere ta zlost?

20. července 2014 v 0:29 | Arielle |  Myšlenky
jo, zas jsem měla děsnou potřebu se fotit, hlavně takovýhle infantilní obrázky, a tak.


No, popravdě jsem si chtěla celej dnešek číst, ale strašně mě to pořád táhne na blog. Pořád mě napadá něco, o čem bych mohla psát, ale zase to nechci moc přehánět. Ale komu by to mohlo vadit, ne? Zatim můj blog nikdo pravidelně nesleduje, a dneska se mi zvedla návštěvnost hlavně díky tomu, že jsem napsala článek na téma týdne. So what.

Hraje mi tu album Ultraviolence od Lany Del Rey, který mam spojený hlavně s koncem června, na kterej nemam moc dobrý vzpomínky. Ale ty písničky se mi líbí a přece je nepřestanu poslouchat kvůli nějakým vzpomínkám, až tak hrozný to neni. He was ultraviolence..... ultraviolence... Všechny její písničky jsou podobný a přitom úplně jiný. A svým způsobem výjimečný. Ale to neni to, o čem jsem chtěla psát.

O čem chci psát, o tom asi trochu napovídá nadpis článku. Konkrétně chci napsat o tom, jak jsem se stala zlou. A jak jsem se z toho naštěstí dostala.


Ošklivé káčátko - pojetí krásy

19. července 2014 v 18:59 | Arielle |  Téma týdne


Víte, co mě nejvíc baví na pohádkách? Že si je můžete přečíst i v dospělosti a kolikrát pochopíte jejich skrytej význam. Tim nechci říct, že by v sobě každá pohádka měla ukrytý tajemství vesmíru. Jako děti pohádky vnímáte jako hezkej příběh, kde vždycky vítězí dobro nad zlem. Později v tom můžete vidět něco víc, nebo si z toho prostě víc vzít - záleží jen na vás, jak to pochopíte. Vzpomeňte si třeba na Malýho Prince. Ten, kdo ho četl v dětství a dospělosti ví, jakej je v tom rozdíl. Tahle knížka mě jako dítě nebavila. Teď si jí přečtu ráda.

Pohádka Ošklivé káčátko je, jak jinak, o káčátku, který nebylo tak hezký, jako jeho sourozenci. Jeho mamince to nevadilo, ale ostatním zvířatům na statku jo. Posmívali se mu, až káčátko uteklo pryč. Nikde ale nevydrželo - buďto se mu ostatní smáli, nebo si s nim nikdo nehrál, nebo se bálo. Potom se naučilo lítat a přiletělo do jedný zahrady, kde v rybníčku v odrazu hladiny uvidělo, že je z něj labuť.

"A tak si káčátko našlo kamarády. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá labuť."

Když si přečtete tyhle poslední dvě věty, asi se vám to moc nelíbí. To spojení, že si našlo kamarády, jakmile se z něj stala krásná labuť.
Oni tyhle přirovnání zněj docela vtipně, protože rozebírat pohádku pro děti je samo o sobě docela komická záležitost. Ale podívejte se na to takhle. Káčátko uteklo od vlastní rodiny, jenom proto, že se mu jednou někdo posmíval. Ani jeho mámě, ani sourozencům nevadilo, jak vypadá. Způsobilo si to samo, když se zaleklo. Ve většině dalších případech ho všichni přijali, to jen ono si tak vykládalo špatný věci, který se mu děly.
Bylo ošklivý, ale jako první skočilo za maminkou do vody. Když uteklo, bylo nezkušený, a tak ho všichni považovali za hloupý.

Napadá mě při tom jedna věc. Lidi, kterým nebylo naděleno zrovna moc krásy, si věci, který se jim dějou, přitahujou sami. Znam spoustu ne moc hezkých lidí, který maj spoustu kámošů, jsou šťastný, nikdo se do nich nenaváží. A neplatí to jenom pro tenhle případ. Přitahujeme k sobě věci a lidi v závislosti na způsobu, jakým uvažujeme. Když se nebudeme mít rádi, nebudeme si vážit ani sebe, jak by nás potom mohli mít rádi ostatní?

Za druhý, je tady rozdíl mezi tim, když člověk neni hezkej, a když se o sebe nestará. Víte, že když vidíte člověka, kterej sice neni krásnej, ale je vidět, že se sebou dělá to nejlepší co může (stará se o vlasy, o pleť, nechodí jak hastroš), nenapadne vás ani na chvíli "ježiš, ta je hnusná/ten je hnusnej"

A jo, je pravda, že z ošklivýho káčátka může vyrůst krásná labuť, a tim se nemyslí jen to, že v dětství je někdo ošklivej a v dospělosti hezkej. Jenomže život neni pohádka a samo se nikdy nic neudělá. Stejně jako pokud chce někdo zhubnout, tak z toho asi těžko "vyroste", pokud s tim nezačne něco dělat. To je jedna z věcí, který jsem nikdy nepochopila - když někdo sedí a brečí nad tim, že je tlustej a přitom s tim vůbec nic nedělá. Pobrečí si, utře si oči a jde se přežrat. Ale bez snahy nikdy nic nepujde, a pokud budeme jenom sedět doma na zadku a brečet nad sebou, nic tim nenapravíme.

Ono se to nezdá, ale vnější krása je spojená s vnitřní krásou. Vnitřní krása je důležitější, protože když jste například šťastný, jde to na vás vidět. Štěstí dokáže změnit obličej i postavu k nepoznání. Zato když budete zlý, zlomyslný, nepřejícný, to, že budete hezký vzhledově to nenapraví. A osobně dam přednost někomu ne tak hezkýmu s dobrou povahou, než nějakýmu namyšlenýmu debilovi, kterýmu krása sice něco říká, ale to je tak všechno.

Ajaj. Zase jsem odbočila od hlavního tématu. Ale vlastně ne tak úplně. Chtěla jsem se prostě trochu rozepsat celkově o kráse a jejím pojetí. A to jsem snad splnila. Už to ale nebudu natahovat, aby to nebylo moc nudný.

Klanim se tomu, kdo to vydržel číst až do konce :D Mějte fajn den :)