Kde se v člověku bere ta zlost?

20. července 2014 v 0:29 | Arielle |  Myšlenky
jo, zas jsem měla děsnou potřebu se fotit, hlavně takovýhle infantilní obrázky, a tak.


No, popravdě jsem si chtěla celej dnešek číst, ale strašně mě to pořád táhne na blog. Pořád mě napadá něco, o čem bych mohla psát, ale zase to nechci moc přehánět. Ale komu by to mohlo vadit, ne? Zatim můj blog nikdo pravidelně nesleduje, a dneska se mi zvedla návštěvnost hlavně díky tomu, že jsem napsala článek na téma týdne. So what.

Hraje mi tu album Ultraviolence od Lany Del Rey, který mam spojený hlavně s koncem června, na kterej nemam moc dobrý vzpomínky. Ale ty písničky se mi líbí a přece je nepřestanu poslouchat kvůli nějakým vzpomínkám, až tak hrozný to neni. He was ultraviolence..... ultraviolence... Všechny její písničky jsou podobný a přitom úplně jiný. A svým způsobem výjimečný. Ale to neni to, o čem jsem chtěla psát.

O čem chci psát, o tom asi trochu napovídá nadpis článku. Konkrétně chci napsat o tom, jak jsem se stala zlou. A jak jsem se z toho naštěstí dostala.




Bylo mi tehdy 16, skoro 17. Věděla jsem úplný prd, byla jsem naivní, dětinská, koukala jsem se na většinu věcí jak přes růžový brejle. Nebo alespoň na vztahy. A ještě pořád doznívala taková ta nejhorší puberta. Ne, fajn. Možná jsem nevěděla úplný prd. Ale o vztazích jo. Se začátkem druháku jsem poznala jednoho kluka. Stali se z nás docela dobrý kámoši. Byla s nim hrozná sranda, každej večer jsem sotva popadala dech, jak jsem se smála. A líbil se mi. Měla jsem ho ráda. Byl jinej. Ne zvláštní ve špatným slova smyslu. Ale jinej. Kdybych to měla pojmenovat v angličtině, bylo by to "special", nebo "divine". Těžko říct. A to, co bylo jiný, bylo to, že jsem něco cítila už od začátku. Což mě znepokojovalo. Potom jsme si párkrát napsali. A jednou se mi takhle zdál nepěknej sen o tom, že mě odmítl. A jelikož jsem to viděla jako fajn příležitost pro to mu to nějakým způsobem naznačit, tak jsem mu ten sen nakonec řekla. Byl zmatenej.
Ale potom následovalo několik dní, který bych nikdy v životě za nich nevyměnila. Poprvý v životě jsem se zamilovala. Doopravdy, bez nějakých "ale" a falešných domněnek. Jenomže pak se začal měnit. Jeho nádhernej a jedinečnej pohled pomalu mizel. A po Novým roce zmizel skoro úplně. Začal mě ignorovat. Bez jakýhokoliv vysvětlení. Nikdy mi neřekl, proč. A to se vsaďte, že jsem se to z něj snažila dostat.
Vzhledem k tomu, že tenhle blog nečte nikdo, koho znam (skoro) a hlavně nikdo, kdo by o tomhle nevěděl, tak můžete mít jistotu, že budu naprosto upřímná, když řeknu, že jsem v životě takhle netrpěla. Ráda bych to nazvala nešťastnou láskou. Ale tohle bylo mnohem horší. Ani teď, po 3 letech, mě to úplně nepřešlo.
A to byla chvíle, kdy jsem se začala měnit i já. Začala jsem se chovat arogantně. Jako tvrdá holka. Mý deprese zašly do takový hloubky, že jsem do nich potopila i svojí nejlepší kámošku. Chtěla jsem působit silně. A dařilo se mi to. Začala jsem využívat kluky. Chtěla jsem něco cítit. Hrozně jsem chtěla zaplnit tu díru v hrudníku, která byla tak hluboká, že to až fyzicky bolelo. Nedařilo se mi to. Ale snažila jsem se. Nejhorší bylo, že jsem těm klukům dělala to samý, co on udělal mně. Dala jsem jim naději. Pocit, že jsem s nima hrozně ráda. A pak jsem je odkopla a ignorovala je. Nedělala jsem to úmyslně, záměrně. Ale nemohla jsem si pomoct, nemohla. Docházelo to až do takových situací, že jsem chtěla odjet z města, kam jsem chodila do školy. Chtěla jsem pryč. Od toho všeho. A to jsem to město milovala.
Další věc byla, že mi pořád dával takový maličký falešný naděje. Nikdy mi neřekl, že je konec a ať se o nic nesnažim. Vždycky si mě pojistil, ujistil se, že ho pořád chci, a vesele mě ignoroval dál. A moje bezohlednost vůči ostatním pokračovala.
Můj pohled se změnil. Za půl roku se ze mě stal někdo jinej. Nemyslela jsem si, že to jde, ale jo. Jde to. Způsob, jakým jsem se koukala na ostatní. Jak jsem mluvila. Jak jsem uvažovala. Jak jsem se chovala. Nemohla jsem s tim nic dělat. Opravdu ne.
Potom přišel další školní rok. Konečně jsem poznala kluka - nebo lépe řečeno začala se bavit s klukem, kterej mě z tohohle částečně dokázal vytáhnout. Prostě jsem se po dlouhý době necejtila jako tělo bez duše. A potom, když jsem ho nejvíc potřebovala, to se mnou skončil. A proč? Asi takhle. Pořád říkal, že jsme jenom kamarádi. I přes to všechno líbání a ošahávání, jo, jsme byli prej jen kamarádi. Jednou mě to nasralo a řekla jsem si, 'fajn, chceš, abysme byli jenom kámoši, tak dobře, ale já v tomhle tim pádem už pokračovat nemůžu', a "vykousla" (promiňte mi to slovo, ale pro to asi nejde najít lepší výraz) jsem se jiným klukem. Když se to ten druhej dozvěděl, byla jsem pro něj najednou nic a "stejná jako všechny ostatní". Tim to skončilo. Zažila jsem něco podobnýho, jako předchozí rok, akorát v menší míře (protože tomu předchozímu se to prostě nevyrovná nikdy). To už jsem ztratila nervy a někdy v březnu 2013 jsem se odstěhovala pryč z intru. Tyhle dva týpci totiž byly z intru, víte, takže jsem byla nucená je oba vídat každej den. A to už jsem fakt nedala. Tak jsem se teda odstěhovala. Následující měsíc pro mě znamenal probdělý noci a další příval depresí. Chvíli jsem se v tom topila. Potom jsem se nějakým zázrakem dala trochu dohromady, začala jsem chodit spát pravidelně v 10, poslouchala nějaký meditace, veselý songy, bylo mi fajn. A pak jsem poznala přes jednu hru (ano, přes hru) jednoho člověka. Ten člověk byl ze Slovenska a nikdy mu nezapomenu to, co jsem díky němu zažila. Víte, nebyla to láska. Pravá láska. Ale cítila jsem se díky němu neskutečně, nekonečně šťastná. Že se to ani nedá popsat. Psali jsme si 4 měsíce a já za nim pak jela 13 hodin na Slovensko. Byla jsem ze začátku trochu zklamaná, protože jsem si ho představovala jinak. Ale potom jsem si zvykla a bylo to skvělý. Vim, že to nikdy nebyla láska. Ale bylo to štěstí, tim jsem si jistá. A vim, že jsem víc šťastný dny asi nezažila, vyjma těch pár ... no, tamtěch. Potom za mnou přijel on na konci prázdnin. A já už cejtila, že to je špatně. Že k němu přestávam cokoliv cejtit. Taky jsem mu to po pár tejdnech řekla. Byl nešťastnej, ale spokojil se s tim, že budem kamarádi. Ale hrozně mi lezl na nervy, ani už nevim proč. Prostě toho člověka máte najednou dost. Potom udělal jednu věc, kterou tady nemá cenu rozepisovat, řekněme, že mi "vzal", přebral něco, po čem jsem hrozně dlouho toužila. Bez nějaký větší snahy. Neudělal to schválně a já jsem to věděla. Ale tohle byl moment, kdy se ve mně probudilo něco zlýho. Spadla jsem opět do depresí. Ale ne do prázdnejch depresí. Byly to vyloženě zlý stavy.
A já nevim, kde se to ve mně vzalo. Proto ta otázka. Jak se v člověku může vzít taková zlost?
Nikdy jsem se k nikomu nechovala tak strašně a hnusně, jako k němu. Ponižovala jsem ho. Nadávala mu. Schazovala ho. Všechno mu vyčítala. Dokonce jsem udělala i jednu věc, která by se dala možná považovat jako kyberšikana. Mam to jako v mlze. Nebudu se na něco vymlouvat. Byla jsem to já, a to mě hrozně děsí. Kam až to všechno zašlo. Co ze mě stalo. Tohle jsem prostě nebyla JÁ, a jestli jo, tak nevěřim už ničemu. Neni to děsivý, co všechno o sobě člověk neví?
Takže, tohle. Tohle je asi jediná věc, který v životě doopravdy lituju - ne toho, že jsem s nim ukončila vztah, ale toho, jak neskutečně zle jsem se chovala k člověku, kterej mě skutečně miloval. Protože jsem tu bolest znala. A způsobovala jsem jí jemu, úmyslně. Ani jsem si to neuvědomovala. Nezasloužil si to. A je to neomluvitelný. Omluvila jsem se mu. Napsala jsem mu dost obsáhlou zprávu na skype. Říkal, že už se nezlobí. Jsou to tak dva měsíce zpátky. Ale vim, že i kdybych se mu omluvila tisíckrát, stačit to nebude. Neexistuje pro to omluva. Ale člověk má přijímat odpovědnost za svoje činy. A já to přijala. Jako příklad toho, jak už se nikdy v životě nechci zachovat, i kdyby mi ten dotyčnej udělal desetkrát horší věci. Stejně jako bych se mohla pomstít tomu, o kom jsem tady psala v předchozích článcích. Ale nemam důvod. Proč se někomu za něco mstít? Jakej to má smysl, účel? Účel je uškodit. A to neni nic dobrýho, i když jste naštvaný úplně maximálně. Nemam potřebu se mstít, i když bych mohla mít důvod. Jsem od tý doby.. ani nevim od kdy přesně.. ohledně těhlech věcí hrozně vnímavá. Nedokážu bejt někde, kde se lidi hádaj. Strašně mě to ubíjí. Když je někdo na někoho hnusnej, nedokážu se na to dívat, poslouchat to. Nevim, jestli to je slabost, přecitlivělost, nebo síla, když tohle dokážu rozpoznat a včas od toho odejít. Věřim tomu druhýmu. Poznam, co mi bere energii. A necham to bejt.

Nikdy nepochopim, jak jsem mohla bejt tak zlá. Ne jenom mstivá, ale doslova zlá. Nikdy se k tomu nevrátim.

A když se budete chtít příště někomu mstít... Uvědomte si, že to neni jen ten člověk, kterýmu ubližujete. Ubližujete hlavně sami sobě.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miss Alexy Miss Alexy | Web | 20. července 2014 v 13:09 | Reagovat

Souhlasím, pomstou si nejvíc uškodíme sami sobě.

2 reginahv reginahv | 20. července 2014 v 13:47 | Reagovat

Ahoj, napísala si mi pekný komentár a ja som si istá, že Pán Ježiš Kristus ťa miluje. Jedine láska od Boha ti naplní srdce láskou až po okraj. Hovor s Ním a budeš veľmi prekvapená.

3 Arielle Arielle | E-mail | Web | 21. července 2014 v 10:59 | Reagovat

Díky moc za komentáře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama