Ošklivé káčátko - pojetí krásy

19. července 2014 v 18:59 | Arielle |  Téma týdne


Víte, co mě nejvíc baví na pohádkách? Že si je můžete přečíst i v dospělosti a kolikrát pochopíte jejich skrytej význam. Tim nechci říct, že by v sobě každá pohádka měla ukrytý tajemství vesmíru. Jako děti pohádky vnímáte jako hezkej příběh, kde vždycky vítězí dobro nad zlem. Později v tom můžete vidět něco víc, nebo si z toho prostě víc vzít - záleží jen na vás, jak to pochopíte. Vzpomeňte si třeba na Malýho Prince. Ten, kdo ho četl v dětství a dospělosti ví, jakej je v tom rozdíl. Tahle knížka mě jako dítě nebavila. Teď si jí přečtu ráda.

Pohádka Ošklivé káčátko je, jak jinak, o káčátku, který nebylo tak hezký, jako jeho sourozenci. Jeho mamince to nevadilo, ale ostatním zvířatům na statku jo. Posmívali se mu, až káčátko uteklo pryč. Nikde ale nevydrželo - buďto se mu ostatní smáli, nebo si s nim nikdo nehrál, nebo se bálo. Potom se naučilo lítat a přiletělo do jedný zahrady, kde v rybníčku v odrazu hladiny uvidělo, že je z něj labuť.

"A tak si káčátko našlo kamarády. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá labuť."

Když si přečtete tyhle poslední dvě věty, asi se vám to moc nelíbí. To spojení, že si našlo kamarády, jakmile se z něj stala krásná labuť.
Oni tyhle přirovnání zněj docela vtipně, protože rozebírat pohádku pro děti je samo o sobě docela komická záležitost. Ale podívejte se na to takhle. Káčátko uteklo od vlastní rodiny, jenom proto, že se mu jednou někdo posmíval. Ani jeho mámě, ani sourozencům nevadilo, jak vypadá. Způsobilo si to samo, když se zaleklo. Ve většině dalších případech ho všichni přijali, to jen ono si tak vykládalo špatný věci, který se mu děly.
Bylo ošklivý, ale jako první skočilo za maminkou do vody. Když uteklo, bylo nezkušený, a tak ho všichni považovali za hloupý.

Napadá mě při tom jedna věc. Lidi, kterým nebylo naděleno zrovna moc krásy, si věci, který se jim dějou, přitahujou sami. Znam spoustu ne moc hezkých lidí, který maj spoustu kámošů, jsou šťastný, nikdo se do nich nenaváží. A neplatí to jenom pro tenhle případ. Přitahujeme k sobě věci a lidi v závislosti na způsobu, jakým uvažujeme. Když se nebudeme mít rádi, nebudeme si vážit ani sebe, jak by nás potom mohli mít rádi ostatní?

Za druhý, je tady rozdíl mezi tim, když člověk neni hezkej, a když se o sebe nestará. Víte, že když vidíte člověka, kterej sice neni krásnej, ale je vidět, že se sebou dělá to nejlepší co může (stará se o vlasy, o pleť, nechodí jak hastroš), nenapadne vás ani na chvíli "ježiš, ta je hnusná/ten je hnusnej"

A jo, je pravda, že z ošklivýho káčátka může vyrůst krásná labuť, a tim se nemyslí jen to, že v dětství je někdo ošklivej a v dospělosti hezkej. Jenomže život neni pohádka a samo se nikdy nic neudělá. Stejně jako pokud chce někdo zhubnout, tak z toho asi těžko "vyroste", pokud s tim nezačne něco dělat. To je jedna z věcí, který jsem nikdy nepochopila - když někdo sedí a brečí nad tim, že je tlustej a přitom s tim vůbec nic nedělá. Pobrečí si, utře si oči a jde se přežrat. Ale bez snahy nikdy nic nepujde, a pokud budeme jenom sedět doma na zadku a brečet nad sebou, nic tim nenapravíme.

Ono se to nezdá, ale vnější krása je spojená s vnitřní krásou. Vnitřní krása je důležitější, protože když jste například šťastný, jde to na vás vidět. Štěstí dokáže změnit obličej i postavu k nepoznání. Zato když budete zlý, zlomyslný, nepřejícný, to, že budete hezký vzhledově to nenapraví. A osobně dam přednost někomu ne tak hezkýmu s dobrou povahou, než nějakýmu namyšlenýmu debilovi, kterýmu krása sice něco říká, ale to je tak všechno.

Ajaj. Zase jsem odbočila od hlavního tématu. Ale vlastně ne tak úplně. Chtěla jsem se prostě trochu rozepsat celkově o kráse a jejím pojetí. A to jsem snad splnila. Už to ale nebudu natahovat, aby to nebylo moc nudný.

Klanim se tomu, kdo to vydržel číst až do konce :D Mějte fajn den :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blue Blue | Web | 19. července 2014 v 19:48 | Reagovat

Máš pravdu pravdoucí.Všechno je to jen v naší hlavě.Prošla jsem si tím taky.Pohlédnout na sebe do zrcadla mě vždycky stálo hodně úsilí.V hlavě mě vířily myšlenky o tom jak jsem tlustá a mám strašný obočí a zuby a velkej zadek a bůhví co ještě.Ale postupem času jsem se naučila pohled na sebe změnit.Začala jsem se starat víc o svůj zevnějšek a brát svou postavu s nadhledem :)

2 Arielle Arielle | E-mail | Web | 19. července 2014 v 20:12 | Reagovat

[1]: Tak to má bejt :) plus, KAŽDEJ člověk se vždycky vidí až moc kriticky. Tak to prostě vždycky bude. Já si o sobě taky nemyslim, že jsem kdo ví jak krásná, ale to neznamená, že se kvůli tomu přestanu mít ráda, že :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama