Čas léčí rány... ale pomalu.

31. srpna 2014 v 18:40 | Arielle |  Téma týdne
A je to tu zase. Pocit, že bych na tohle téma mohla napsat tolik věcí. A nebo taky žádnou. Nějak si nedokážu vybrat, na co se zaměřit. Jestli na sebe, nebo na to, jak se vypořádat s minulostí.
Jsem člověk, kterej hodně žije vzpomínkama. I když se snažim o opak. Učim se. Ale mam ve zvyku pořád si připomínat hezký věci, který jsem ztratila. Co se týče věcí a různýho haraburdí, skladuju fakt úplně všechno a myšlenka, že bych něco z toho měla vyhodit, pro mě neni ani trochu reálná.
Už přes měsíc jsem na blog nic nenapsala. Trochu jsem se zažrala do práce na jednom projektu (http://kruval.cz). Myslim, že to bylo 12. 8., kdy mi kámoška napsala, že našla můj blog. To by nebylo tak hrozný zjištění - víc mě vyděsilo, když mi sdělila, že můj "chlapskej ksicht" byl celej den na hlavní stránce blogu. Jo, měla jsem radost. Jen mě trochu znepokojovala skutečnost, že tam byla zrovna tahle úžasně děsivá fotomontáž.
No, ale! Když jsem při náhodný návštěvě blogu uviděla téma týdne Ztracené vzpomínky, řekla jsem si, že k tomu prostě něco musim napsat, když už se ve vzpomínkách tak vyžívam.
Ráda bych dopředu upozornila, že značná část tohohle článku bude o mně - je to můj osobní blog, původně jsem ho založila s úmyslem psát jen pro sebe, nakonec se návštěvnost docela zvedla, což mi na jednu stranu dělá radost, na druhou se bojim, že to uvidí lidi, u kterých bych to nechtěla.
Mam hodně vzpomínek, který jsem tu už rozebírala. Ale mam jednu, kterou jsem odstrčila. Kterou jsem zahrabala, jak jen to šlo. Ne proto, že bych chtěla. Proto, že nic jinýho nezbejvalo.
Chtěla bych napsat o mý mamce. O úžasným člověku, kterej zemřel ve 38 letech.
S nikym se o mamce nebavim. S příbuznýma a známýma nemůžu, protože o mrtvých prostě neni slušný nějak dlouze mluvit. Teda, slušný možná neni to správný slovo, ale víte, jak to myslim. Jsou to vzpomínky, který nevytahuju. A bojim se toho. Ale je hezký občas na onoho člověka zavzpomínat a tim svým způsobem uctít jeho památku, ne?

Mami, byla jsi anděl. Každej by to mohl potvrdit. Jo, byla jsi někdy i přísná, ale co si budem povídat, já byla taky pěknej parchant. Těžko říct, jaký vzpomínky z rannýho dětství si s tebou spojim jako první.
Bydlely jsme spolu v šestipatrovým paneláku v pátým patře. Občas se mi zdá sen, že k tomu paneláku jdu s nadějí, že tam najdu tebe, ale když se koukam do oken, vidim tam pohybovat se někoho jinýho. Možná to bude kvůli tomu, že se ten byt prodal, což mě mrzí - hrozně ráda bych tam zase někdy bydlela.
Měly jsme malej byt 1+1, což znamenalo, že jsme spaly v jedný místnosti. Když jsem byla puberťák, tak mi to samozřejmě strašně vadilo. A taky to, jak jsi vždycky ráno dělala hluk v kuchyni, protože já chtěla vyspávat.
První vzpomínky... Možná to, jak jsme šli s tebou a tvým kamarádem bruslit. Spíš to teda bylo tak, že vy jste učili bruslit mě. Klečeli jste naproti sobě a posílali si mě. Já mezi váma klopýtala a pyšně si myslela, že už bruslim. Smála ses a pokaždý, když jsem doklopýtala k tobě, jsi mě stiskla v náručí. Malá Kačenka a její maminka.
Táta s náma nebydlel. Nikdy jsem se moc nevyptávala na to, proč a za jakých okolností jste se rozvedli. To jsem se dozvěděla až později od táty. Jezdil za mnou jednou za 14 dní, vždycky jsem se na něj hrozně těšila, protože mě pokaždý někam vzal a něco mi koupil. Tohle většinou dětem stačí k tomu, aby někoho měly rádi. Když mě později začal mlátit, to už jsem ho tak ráda neměla, ale na to vzpomínat nechci. Každej den jsi mě vodila do školky, nebylo to daleko. Neměla jsem to tam ráda. Stejně jako pak ve škole. Nerozuměla jsem si moc s dětma. Každý ráno jsem si zalezla k tobě do postele, čekala, až zazvoní budík a fakt jsem se na to netěšila.
Bylas učitelka na základce. Mrzelo mě, že jsem nemohla na tu samou základku chodit, prej jsi nechtěla, abych byla na stejný škole, kdes ty učila. Jednou jsem tam asi dva tejdny chodila, když byla naše škola zavřená, ale stejně jsem byla v jiný třídě, kterou tys neučila. Myslim, žes učila jen 2. stupeň. Byla jsem strašnej simulant. Neměla jsem to ve škole ráda, takže mi často "bylo špatně". A pak jsem se divila, když jsi mi nevěřila, když mi bylo doopravdy špatně.
Měla jsi nádherný dlouhý hnědý vlasy. Pořád jsem si s nima hrála a chtěla jsem taky takový.
Jednou z nejhezčích vzpomínek je asi vzpomínka na Vánoce. Na několik z nich. Myslim, že to jsou opravdu ty nejhezčí vzpomínky, který mam. Tys několik dní předem uklízela, na Štedrej den jsme zdobily stromeček. Vždycky jsem se strašně těšila na ty ozdoby, hlavně na řetězy. Kromě Vánoc jsi mi nedovolila je vytáhnout ze skříně. Nešlo mi jen o to zdobení, ale o to, že jsem ho zdobila s tebou. Teď už mi to nic neříká. Nemam už moc ráda Vánoce. Ale s tebou to bylo něco úžasnýho. Večer jsme šly ven. Říkalas, že když budeme zpívat koledy dost nahlas, Ježíšek nás uslyší a přinese dárky. Takže jsme chodily okolo paneláku a zpívaly koledy, dokud jsme neviděly, jak se v okně rozsvítil stromeček. Teď vim, že to byla babička s dědou, ale tenkrát to pro mě byl jasnej důkaz, že to byl Ježíšek. Neměly jsme moc peněz. Ale na dárky pro mě sis vždycky našla peněz dost, jéje, těch bylo. Taky jsme každý Vánoce měly pod stromečkem postavenej takovej menší papírovej betlém. Nejradši jsem Vánoce slavila jen s tebou u nás doma. Uměla jsi to udělat tak kouzelný. Pár let zpátky jsem našla něco jako tvý deníky. Je tam spoustu zápisů a ve spoustě z nich jsem já. To, jak mě tam popisuješ, no, ani nevim, jak to vyjádřit. Jedině díky tobě si umim představit, jak obrovská musí bejt mateřská láska. Často jsme jezdily na výlety. Většinou ne nějak moc daleko. Na dovolený jsme neměly peníze. Nejdelší cesty, který jsme dělaly, byly na Slovensko. Dvakrát jsme byly v Tatrách. Tenkrát jsem těm slovákům ani moc nerozuměla. Jezdily jsme tam s tvojí kámoškou Janou a její dcerou, která byla zase moje dobrá kámoška (pokud mě zrovna nemlátila). S Janou ses hodně bavila, bydleli v paneláku naproti a vždycky, když jste si volaly, jste na sebe mávaly z okna.
Zajímala ses o duchovní věci, což jsi na mě nejspíš přenesla. Bylas strašně pozitivní člověk. Když jsem byla malá, mělas poprvý rakovinu. Rakovinu střeva. Bojovala jsi a vyhrála. Nevim, kolik mi mohlo bejt, tak 9? Šla jsi na kontrolu, aby ses přesvědčila, že se to nevrátilo. Říkala jsem ti, ať nikam nechodíš, že je nesmysl, aby se to vrátilo. Přišla jsi domu a řekla, že ti něco našli. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Nevěřila jsem, že to bude něco vážnýho, natož, že by se mohla vrátit rakovina. Ale vrátila se. A bylo to pořád horší. Nejdřív jsi jen nemohla tolik jíst a muselas dávat pozor na to, co jíš. Musela jsi znova na chemoterapii. Obě jsme brečely, když ti padaly vlasy a ty sis je ostříhala nakrátko. Ty krásný vlasy byly pryč. Ale tys bojovala pořád s tim stejným optimismem, kterej jsi v sobě vždycky měla. Dokonce sis z toho dělala srandu. Nosila jsi potom paruku. Pamatuju si, jak jsem jednou přivedla kámoše a on tě uviděl bez paruky. Bylas z toho hrozně nešťastná, že tě tak někdo viděl. Když ti trochu narostly vlasy a tys mohla přestat nosit paruku, odhodilas jí do skříně a tu skříň jsi vůbec nechtěla otvírat. Chvilkama to vypadalo nadějně.
Docela si vzpomínam na ten den, kdy se to změnilo k horšímu a už to nešlo vrátit. Stačil obyčejnej mrkvovej salát k obědu, aby se ti ucpaly střeva. Měla jsi strašný bolesti. Doktor, se kterým jsme mluvili chvíli před tvojí smrtí říkal, že ve stupnici bolesti od 1 do 10 jsi měla bolesti stupně 9. Nedokážu si to představit. A ta představa mě ničí. Znova. Táhlo se to docela dlouho. Museli ti vzít kus střeva. Pak se to na chvíli zlepšilo, ale očividně to na dlouho nepomohlo. Nemohla jsi jíst už skoro nic. Tak moc ses snažila. To vim moc dobře. Chodila jsi na dlouhý procházky každej den. Jezdila jsi za homeopatičkou. Snažila se i o léčbu pomocí reiki. Různý přírodní léčby. Prášky. Hovory s doktorama, a tak dále. Nic nepomáhalo. Ale stejně jsi to nevzdávala. Ostatní říkaj, žes to nechtěla vzdát kvůli mě. Že jsi mě nechtěla nechat samotnou. Nevim. Nakonec tě převezli do hospice v Prachaticích. Říkalas, že tam budeš jen nějakou dobu, ale každýmu (až na mě) bylo jasný, že to je konec. Pořád jsi hubla. O těch dalších věcech radši ani nemluvim. Pak přišel den, kdy ses nedokázala postavit na nohy. Umřela jsi na konci srpna 2007.
V tý době jsem brala antidepresiva, který jsem původně dostala na nějaký mý puberťácký deprese. Možná proto jsem to dokázala snést. Je pravda, že nikdy nezapomeneš slova, kterýma ti někdo řekne, že dotyčnej umřel. Byla jsem zrovna na chatě s babičkou. Taťka přijel a řekl "Kačko, musíme si promluvit. Mamka umřela." Řekl to jakoby nic. Ne proto, že by se ho to nijak nedotklo. Ale už je prostě takovej, nikdy moc citů neprojevoval.
Mami, chovala jsem se k tobě hrozně. Vim to. Byla jsem debilní puberťák, kterej na rodiče kašle. Je škoda, že si v tomhle věku neuvědomujeme, co máme... a co můžeme ztratit. Dokonce jsem ti i lhala. Byla jsem tenkrát hrozně drsná a zkoušela kouřit. A jednou jsem ti zalhala a řekla, že už nekouřim. Věřila jsi mi to, protože my dvě jsme si nikdy nelhaly. To, co mě do dneška trochu pronásleduje je to, že tvoje v poslední slova v sešitě, kterej jsi psala pro mě, byly "Zklamala jsi mě, Kačí." Umřela jsi a nechala mě tu s myšlenkou, že jsem zklamala svojí mámu. Neni to pěknej pocit, ale snažim se věřit, že jsi mi odpustila. Den před svojí smrtí se ti udělalo líp. Dokonce jsi začala chodit. Ale to se prej stává, že se člověku před smrtí udělá líp. Když jsi umřela, měla jsi 35 kilo.
Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem nedokázala ocenit, jak úžasnej člověk jsi byla. Jak moc jsi měl milovala a jak ses snažila a bojovala proto, abych tady nezůstala sama. Neříkam to, neřekla jsem to snad ani jednou nahlas, ale strašně moc mi chybíš. Každej den. Chtěla bych bejt jednou jako ty. Tak silná, odvážná, optimistická a pozitivní.
Jo, mami, byla jsi anděl. A já ti hrozně moc děkuju za všechno, co jsi kdy pro mě udělala a za to, jaká jsi byla.

Mam tě hrozně moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 20:25 | Reagovat

Panečku, to musela bejt fakt silná ženská a suprová máma! Je dobře, že na ni takhle hezky vzpomínáš. A věřím, že ti musí strašně chybět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama