Society, you're a crazy breed

24. listopadu 2014 v 22:15 |  Myšlenky


Lidi nechtěj rozumět. Možná se tak tváří, ale nechtěj rozumět. Jsou jenom zvědavý. Aby se na vás mohli podívat jako na nějakej případ, jako na zboží za výlohou. Nic jinýho pro ně nejste.
Je těžký najít někoho, kdo by vám nejen chtěl rozumět, ale i rozuměl. Buďto to odmítnete vy, nebo on. A když ne a jste na stejný vlně, tak máte sakra štěstí. Ale kde takovýho člověka hledat? Nikde. Takovej člověk se totiž nehledá. Nenajdete ho jako nějakou ztracenou věc, někde pod postelí nebo pod kobercem. Občas se stane, že chcete, aby vás někdo pochopil. Tak se mu otevřete a potom si přijdete o to hůř, protože vám onen člověk nerozumí, i když se možná snaží. Možná by prozuměl, kdyby jste ho víc zajímali. Kdyby opravdu chtěl. Takže radši potlačujete osobu, kterou opravdu jste, tlačíte jí do kouta a koukáte na ní jako na zlobivý dítě, co je na hambě. Ale víte, že to neni správný.

A to je to, co mě ničí. Dělat, že jsem někdo jinej. Že jsem naprosto v pohodě, že jsem jako každej jinej člověk, že jsem hrozně šťastná a o víkendech se chodim bavit, protože nemam co dělat.
Ale tak to neni.
Nevadí mi samota. Vadí mi to, co přichází, když jsem sama. Proto se snažim nebejt vůbec "doma"(těžko říct, co můžu nazvat domovem). Pořád někde musim bejt, někde lítat, po nocích do úplnýho vyčerpání. To většinou končí tim, že mi nezbydou žádný peníze. Ostatní si myslí, že mě to baví. Že jsem nějakej alkoholik, co potřebuje pořád pít. Ne. Dělam všechno pro to, abych zapoměla na všechno ostatní a aby deprese neměly šanci. Ale šancí maj i přesto dost. Bohatě jim stačí jeden večer, kdy si chci odpočinout. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou deprese z minulosti, vyloženě jen z minulosti. Dřív to tak bylo. Teď už na minulost tolik nemyslim, ale ty depky tu zůstaly. Je to jako byste se topili a ostatní vám říkali, proč se z tý vody nevyhrabete, aniž by vám nabídli ruku. Koukáte na ně, jak se usmívaj. Jak jsou v pohodě a nic takovýho neřeší, protože jediný, co znaj, jsou blbý nálady, když se jim něco nedaří. Neznaj tu tmu, která přichází sama od sebe, kdykoliv jí dáte sebemenší šanci vás přepadnout. Nejde to vysvětlit. Nedá se to vysvětlit, člověk to může pochopit, jen když to zažije na vlastní kůži. Ale proč se vlastně namáhat s vysvětlováním? Stejně byste to nepochopili.

Chci, aby mi někdo rozuměl. Aby chápal mojí povahu, moje názory. Aby je neodsuzoval na základě těch svých. Jakmile jsem sama, všechno na mě padá. Jakmile jsem s někym, mam pocit, že nemůžu bejt sama sebou. Tak co to, sakra, je? Nechci se přetvařovat. Ale musim. Lidi sice říkaj, jak je zajímáte, ale něco vám řeknu. Neni to tak. Lidi se staraj sami o sebe a to je všechno. Kecaj o pomoci, ale jakmile jí potřebujete, jsou slepý. A bude vám naprosto k ničemu, když se před nima budete tvářit, jako byste umírali. Protože je to nebude zajímat. Takhle jsem se naučila usmívat, i když se mi chce brečet. Radši se na všechno usmát a kejvnout. Přiznejme si to, otázka "Jsi v pohodě?" je vždycky pokládaná čistě ze slušnosti.

Ale víte co? Tentokrát do toho znova nespadnu. Radši budu k smrti unavená, než se tim něčim nechat pohltit. Je mi to jedno. A je mi jedno, co si budou říkat ostatní. Na ostatních totiž nezáleží. Myslíte si, jak vás všichni řeší, že vy jste jedinej středobod vesmíru, ale neni to tak. Každej má dost svých problémů a jenom těžko se bude zabejvat myšlenkama typu, jaký problémy asi můžete mít vy.

Tak to je.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama