Červen 2015

Růžové ombré + historie mých vlasů

20. června 2015 v 20:59 Novinky - zážitky
Za svůj život jsem měla na hlavě dohromady tak 15 barev. Nejvýraznější z nich byla červená, která mě vážně bavila. Takhle, nikdy jsem neměla zrovna hustý vlasy. Nemám jich nějak extra málo a nemám jich ani hodně. Taky mi rostou docela pomalu a jakmile je dlouho nestříhám, nerostou skoro vůbec. Musím se trochu pohrabat ve fotkách na facebooku, abych všechny mý pokusy našla, ale myslím, že to dám nějak dohromady. Moje původní barva je středně hnědá.



Na prvním obrázku je moje první "výraznější" barva. Obarvila jsem se v prváku a potom jsem se hodně dlouho nebarvila, takže se mi to vymylo zpátky do mý barvy. V druháku jsem si opět dala tmavě červenou a zase jí nechala vymýt. Do třeťáku jsem šla se svojí vysněnou barvou - téměř syte červenou (fotka č. 2) ale barva byla nanesená na mojí přirozenou středně hnědou, takže se vymejvala do odstínu, kterej se mi ani trochu nelíbil. Hned asi po 14 dnech jsem na to napatlala další červenou a ta byla až moc tmavá a zkrátka taková nic moc. Nevím proč jsem si myslela, že když vlasy odbarvím, vznikne z toho růžová. Místo toho jsem měla vlasy oranžový (fotka č. 3). Bylo to o trochu míň sytý, než jak to vypadá na fotce. Tím jsem si vlasy zničila docela dost. Odbarvení je holt ten nejhorší zásah do vlasů. Samozřejmě to začalo odrůstat a to vypadalo fakt hnusně. Koupila jsem si červenou a napatlala jí ke kořínkům, takže jsem tím udělala takovej přechod z červený na oranžovou (fotka č. 4). Možná to vypadalo jako nějakej nepovedenej pokus, ale rozhodně to vypadalo zajímavě. Opět to odrůstalo a mě to tak nějak už nebavilo. Přestávala jsem se v tom cítit a začala jsem toužit po svý přirozený barvě. Obarvila jsem si to teda zpátky na hnědo. Vlasy byly fakt extrémně zničený a konečky byly strašně ztenčený - v tý době jsem si vlasy téměř nestříhala. Tak jsem si je nechala o pár cenťáků zkrátit, po čemž vypadaly docela zdravě (fotka č. 5). Barva byla taková divná, protože se to vymejvalo do světlý, kterou jsem měla pod tím. Nic hroznýho to ale nebylo. Z nějakýho důvodu jsem po pár měsících hrozně zatoužila po červený - zase. Tentokrát jsem ale chtěla, aby to byla TA vysněná červená, kterou jsem vždycky chtěla mít a která se mi nikdy nepovedla. Koupila jsem si peroxid, melírovací prášek, barvu (konkrétně Palette Deluxe, intenzivní červená - která byla v tý době mimochodem nejlepší červená barva, která se dala koupit normál v drogérce) a šla jsem na to. Výsledek byl vážně přesně takovej, jakej jsem čekala. Hrozně se mi to líbilo a konečně jsem byla spokojená (fotka č. 6). V tý době jsem objevila salon Dlouhovláska, kde naprosto úžasně prodlužovali vlasy a měli fakt hodně referencí. Bylo to šíleně drahý, ale prostě jsem "musela" mít dlouhý vlasy, jelikož to byl můj sen odmalička. No, dala jsem za to 13 litrů a měla jsem boží 60 cm dlouhý vlasy (fotka č. 7). Nejdřív jsem byla totálně nadšená, ale mělo to několik háčků. Když máte prodloužený vlasy, musíte každý 3 měsíce chodit na posunování pramínků, jinak by se vlasy začaly cuchat a bylo by to celkově dost nepohodlný. Takovýhle posunutí by mě stálo okolo 4 tisíc. A na to jsem prostě neměla. To za prvý. Za druhý, prodloužený vlasy sice vypadaj naprosto skvěle, ale když si hrábnete do hlavy, je to už trochu horší. Každý takový zakončení pramínku (ať už se jedná o keratin nebo micro rings) je na dotek tvrdý. A teď si vemte, že máte přímo u hlavy okolo 120 takovýchhle věcí. Na dotek to byl prostě hnus. Kdybych byla kluk a šáhla takový holce do vlasů, asi bych byla dost znechucená.
Takže jsem se jednou naštvala a vlasy ostříhala (fotka č. 8). To samozřejmě nepomohlo tomu, že jsem ty vlasy měla ke svým přidělaný - nakonec jsem stejně musela na sundání, který mě vyšlo okolo 2 tis., což teda taky není nejlevnější. Vlasy jsem si nechala rovnou obarvit na tmavě hnědou. Řeknu vám, byla to naprostá katastrofa. Zničenější vlasy jsem nikdy neměla. Nevím, co přesně to zapříčinilo, protože během barvení na červeno jsem měla vlasy celkem v pohodě. Na obrázku, kterej vidíte, mám ještě pořád nandaný tamty vlasy, takže vypadaj docela hustě, ale po sundání to bylo fakt strašný. Řekla jsem si, že si s vlasama už nikdy nic dělat nebudu. To mi vydrželo docela dlouho. Teda, vlastně jsem si je mezitím dvakrát obarvila na tmavě hnědou, protože se mi to pořád vymejvalo do červený, ale to za až tak velkej zásah do vlasů nepovažuju. Předposlední fotka je pořízená tak 14 dní zpátky. Správně, moje barva mě začala zase nudit, tentokrát jsem ale nechtěla udělat něco, čeho bych litovala a co bych musela neustále dobarvovat. Tak jsem se rozhodla pro menší ombré.

Koupila jsem si barvu (tu nejsvětlejší, co jsem sehnala, btw. Palette Deluxe - platinově plavý), která slibovala nejlepší odbarvení, a stalo se mi něco, co ještě nikdy. Absolutně žádnej výsledek. Barva byla nanesená jako vždycky a určitě ne špatně, na suchý vlasy a sundala jsem jí po 40 minutách... a nic. Pro jistotu jsem to zkusila ještě dvakrát a pořád se nic nedělo. Takže jsem zbytečně vyhodila stovku za barvu, která byla pravděpodobně stará (ovšem použila jsem jí hned ten den, kdy jsem jí koupila). Tak jsem si řekla, že nejlepším řešení bude zase peroxid a melírovací prášek. Tahle kombinace nezklamala, ale musela jsem odbarvovat natřikrát, a jelikož jsem netrpělivá, mezi odbarvováním jsem počkala sotva jeden den. Hned potom jsem na to dala růžovou (barvy Directions), nechala na vlasech půl hodiny a vyšlo z toho to, co vidíte na poslední fotce. Ještě musím trochu dobarvit ten přechod, ale myslím, že na to, že jsem to dělala sama, se to docela povedlo a jsem s tím spokojená. Zároveň doufám, že mi to ty vlasy úplně neoddělalo a v nejbližší době je zase trochu zastřihnu.

Takže tolik bylo sobeckýho povídání o mých vlasech.

Co vy? Jaký máte vlasy? Přáli byste si spíš kudrnatý, nebo rovný a kolikrát jste je barvili? Jakej dopad měly barvy na vaše vlasy?

Proč si tak málo vážíme rodiny?

16. června 2015 v 17:29 Myšlenky
Včera jsem byla u dědy. Chodím tam přibližně dvakrát týdně, vždycky udělá něco dobrého k obědu, prohodíme pár slov a já zase letím pryč. Jsou to totiž asi dva měsíce, co zemřela babička. Umřela na celkové selhání orgánů, půl roku předtím jí zjistili rakovinu slinivky a potom už se to vezlo dolů. Hrozně se bála. Operace byla úspěšná a vypadalo to, že bude všechno zase v pořádku. Jenomže tu byly čtyři další problémy. Za prvé, jakmile máte rakovinu slinivky, je asi tak desetiprocentní šance, že budete žít déle jak rok. Za druhé, i když tu nebyl tenhle problém, babička nemohla skoro chodit. Jedna noha jí téměř zfialověla a i kdyby to přežila, zřejmě by už moc dlouho nechodila. Také je dost možné, že by jí nohu uřízli. Třetí problém byl ten, že měla cukrovku. A musela pravidelně jíst. V den, kdy se to stalo, usnula, a tudíž se nenajedla, kdy měla. Dostala záchvat a ten potom způsobil i to ostatní. Našla jí teta. Samozřejmě hned volala sanitku. Doktor, místo aby se zachoval profesionálně, tam na ní začal řvát, protože nevěděla, kde má babička léky. Babička umřela o hodinu později v nemocnici. Abych se dostala k tomu čtvrtému problému - babička neměla vůli žít. Je to už sedm let, co mi umřela mamka a babička to nesla asi nejhůř z celé rodiny. Samozřejmě, že nám všem chybí, ale babička od té chvíle jako by neměla pro co žít. Při sebemenší zmínce o mamce se rozbrečela. Vlastně brečela skoro pořád kvůli všemu a já to na jednu stranu chápala. Vím, jaké to je, nemít pro co žít a u ní to bylo o to víc pochopitelné. Já mám život před sebou (alespoň doufám), ale ona už si nemohla ani dojít na procházku, aniž by netrpěla. Myslím, že se na jednu stranu smrti hrozně bála, na druhou stranu po ní možná toužila. Říkala, že půjde za mamkou. A já myslím, že se teď má mnohem lépe.

Od té doby jsem u dědy docela často. Nechcete nechat o samotě někoho, komu umřel někdo tak blízký.
V jednu chvíli jsem seděla na gauči a najednou jsem uslyšela z ložnice "Kačko, prosímtě přines mi skleničku vody... ale rychle!". Vystřelila jsem z gauče, natočila vodu z kohoutku a donesla jí dědovi. Seděl na zemi
u otevřené skříně a ztěžka dýchal. Napil se a pak si lehnul na zem, chvíli to vypadalo, že spíš omdlel. Prosil mě, ať tam s ním jsem. Po pěti minutách se to zlepšilo tak, že mohl vstát. Došla jsem místo něj do obchodu a vyvenčit psa, když jsem se vrátila, už mu bylo lepe.
Děda má problémy se srdcem, pracuje mu sotva na 50% a brzy půjde na operaci. Těžko říct, jestli jí přežije. Když jsem od něj včera odešla, došlo mi, že až umře i on, už budu mít jen tetu, bratrance a tátu. S tátou
se nevídám. Tetu a bratrance vidím tak jednou za dva měsíce. Jedna babička umřela, druhá je v domově důchodců s alzheimerem, pokud tedy ještě žije. Děda má nemocný srdce, druhý děda umřel na infarkt
v padesáti letech. Mamka umřela na rakovinu, když mi bylo 12, s tátou se nevídám a na tetu taky kašlu. Proč to dělám? A mám nějaké jiné možnosti?

Vždyť se podívejte, jak to dneska chodí. Představme si plnohodnotnou rodinu. Rodiče, prarodiče, děti, veškeré příbuzenstvo. Málokdy vidíte, aby děti měli dobrý vztah s rodiči. Takových případů je opravdu málo. Děti své rodiče většinou nemají rádi, v horších případech je posílají do háje, absolutně je neberou vážně, vděčnost byste u nich asi nenašli. Sourozenci se mezi sebou nesnáší. K příbuzným chodí neradi a berou to jako povinnost. Až když dospějí, dojde jim, že rodina je to jediné, co mají. Že to jsou lidi, kteří vás pokaždé podrží, kteří vás nikdy neodmítnou. A to radši ani nemluvím o vztazích v rodině. Proč si rodiny začínáme cenit, až když nám dochází, že tu nikdo nebude věčně? Proč nám dochází tak pozdě, co všechno pro nás udělali?

A mně dochází, jak moc se můj rodinný okruh zúžil. Dochází mi, že už skoro nikoho nemám. A místo toho, abych s těmi, co mi zbyli, trávila víc času, myslím neustále jen na sebe. Měla bych odpustit taťkovi za to, jak se ke mně choval? Měla bych mu odpustit všechno to fyzické a psychické týrání? Nedokážu mu to odpustit. A nejhorší je, že i když mu to odpustím, tak, jako jsem to udělala už nesčetněkrát, vymstí se mi to znova. Pokaždé, když se s ním začnu znova bavit, nabyde dojmu, že mě může ovládat a že budu dělat všechno podle něj. Jako by to byla oběť za to, že se s ním můžu bavit. A to já nehodlám dělat. Co tedy mám dělat? Tak moc bych s ním chtěla mít skvělý vztah. Jenomže jak můžete mít dobrý vztah s člověkem, podle kterého všechno, co jste kdy udělali a uděláte, je strašně špatně? Nebavím se s ním opět z mé vlastní sobeckosti. Protože on mě vždycky potápí. Ponižuje, říká, jak nejsem ničeho schopná a že nikdy nic nedokážu.

Tím bych chtěla říct těm, kdo mají normální rodinu - ceňte si svých blízkých, jak jen to je možné. Buďte s nimi co nejčastěji, mějte je rádi i přesto, že se občas hádáte. Pomáhejte jim. Nebudou tady věčně. A až vám to dojde, bude dost možná pozdě.

Hra - Gone Home

15. června 2015 v 23:09 Recenze

Před nějakou chvílí jsem dohrála hru Gone Home a musím říct, že mě víc než oslovila. Nepřečetla jsem si před samotným hraním žádné recenze, jen jsem někde zahlédla kladné hodnocení, takže jsem netušila, co od hry čekat. Ze začátku trochu bloudíte a pořádně nevíte, co máte dělat. Postupně ale přicházíte věcem na kloub.

Přiblížím to alespoň příběhově. Jste v roli dvacetileté holky, která se právě vrátila domů z dlouhých cest. Nikdo není doma a vy začínáte prozkoumávat, co se dá. Po celou hru vlastně nevíte, proč se doma nikdo neobjevil. Procházíte obrovským domem a postupně objevujete nové a nové prostory, přičemž v každém se dozvíte něco nového o členech rodiny.

Co vás zajímá nejvíc, je příběh "vaší" sestry. Pokaždé, když objevíte klíčovou věc, se ozve její hlas, který vypráví, co se dělo, zatímco jste byli pryč. Nerada bych něco prozradila, spíš bych vás ráda na tuhle hru navnadila. Je to zkrátka taková oddechovka, která možná nebude bavit každého, ale rozhodně stojí za pokus. Hra je opravdu krátká (ale vzhledem k příběhu je to tak akorát), pokud se u ničeho nebudete dlouho zastavovat, odehrajete jí tak do dvou hodin. Pokud se budete vším detailně probírat, zabere to o trochu déle.

Jestli se mi na Gone Home něco vážně líbí, jsou to detaily. Vaše rodina vlastně není ničím zvláštní. V domě najdete například i takové věci, jako účty, dopisy, časopisy a vše si budete moci prohlédnout. Potom je tu taková funkce, kterou dáte do provozu skrz ctrl. Každou věc, kterou seberete, si budete moct se všech stran detailně prohlédnout. Trošku špatně se vysvětluje, co je na této hře vlastně tak zvláštního, když se tam nic moc neděje.

Rozhodně to není hra, kterou byste měli hrát ve spěchu, nebo když nemáte možnost se na ní pořádně soustředit. Musíte mít čas nechat se pohltit skvělou atmosférou a příběhem, který hra nabízí. Rozhodně ale doporučuju dát jí šanci, ať už jste fanoušky jakéhokoliv herního žánru, ať už hry hrajete, nebo ne.

Něco, co na první pohled působí jako člověk

13. června 2015 v 23:00 O mně
Tákže, nebudu se tu nějak dlouze vypisovat, ale napíšu alespoň něco, ať víte, koho si máte představit pod autorem tohohle blogu.



Jmenuju se Káťa, je mi 20 a příští rok jdu na vejšku, která absolutně nesouvisí s tím, co bych chtěla v životě dělat, ale koho to zajímá. Nade všechno miluju hudbu (především rock), Harryho Pottera a tetování. A taky jídlo, i když to na mně s mýma 50 kilama není moc znát. Mám 3 piercingy a 4 tetování.
Většinou jsem dost negativní, aniž bych si to uvědomovala.
Ve volným čase kreslím, zpívám, koukám na seriály a chodím pít.
Od střední školy bydlím dalo by se říct sama.
Občas jsem v naprostý euforii, občas v depkách. Občas jsem nadmíru společenská, občas chci bejt prostě sama.

Oblíbený kapely a interpreti: Marilyn Manson, Rise Against, Radical Face, Shinedown, Alter Bridge, Guns n' Roses, The Pretty Reckless, Paramore, Nirvana, Coldplay, Oasis, Slash, Theory of a Deadman, Skillet, Joan Jett, The Runaways, Three Days Grace, Halestorm, Cherri Bomb, Foo Fighters, Pearl Jam, UDG, The Black Keys, Stone Sour, Sixx:A.M., Pink Floyd, Ozzy Osbourne, The White Stripes, Alt-J, Benjamin Francis Leftwich, Enya, Birdy, Lana Del Rey, The 1975, The Neighbourhood, Vees, Kasabian... a tak dále

Oblíbený seriály: Teen Wolf, Breaking Bad, Doctor Who, Skins

Oblíbený filmy: Harry Potter, Into The Wild, The Butterfly Effect, The Shining (a spousta hororů, koukám prakticky jen na horory)

Mám ráda: Bouřky, čokoládu, hudbu, jaro a podzim, psaní, koukání na seriály, koncerty, angličtinu, černou barvu, tetování, tumblr, svět Harryho Pottera

Nemám ráda: Neupřímný a falešný lidi, tlustý maso, když se mě někdo snaží opravit, barevný oblečení, když někdo odsuzuje hudbu co poslouchám, kurvení češtiny, až moc hloupý lidi




Jak se v dnešní době proslavit?

13. června 2015 v 14:11 | Arielle |  Téma týdne
Jako vždycky mě k tématu týdne napadá spoustu věcí, o kterých bych mohla psát. Ale zaměřím se konkrétně na to, jak těžké je se v dnešní době proslavit nebo prosadit. Těžko říct, jestli bude tenhle článek stát za přečtení, ale už dlouho jsem na tenhle blog nic nenapsala, tak cítím jakousi "povinnost" to napravit.
Především bych se chtěla omluvit a vymluvit na to, že jsem opravdu dlouho nic nepsala, takže mi bude možná chvíli trvat, než se do toho zase trochu dostanu a chytnu linku natolik, že budu schopná psát tak, aby to dávalo smysl.
Doufám, že někdo neřekne, že článek nemá co dělat s tématem týdne. Na první pohled se může zdát trochu zcestný, ale chci se zaměřit na to, že když je člověk opravdu originální, nemusí být pouze kapkou v oceánu.

1.) Psaní

Začnu nejběžnějším způsobem, a to je blogování. Možností a prostředků je opravdu hodně. Ze začátku je nejlepším řešením založit si blog např. tady na blog.cz, nebo na blogger, případně na wordpressu. Později se vyplatí zaplatit si třeba cz doménu (doporučuju wedos.cz, kde za roční hosting a doménu dáte max. 300 Kč). O čem blogovat? Nejúspěšnější blogy jsou zpravidla o módě. Dále např. o vaření, fan fiction povídky nebo autorské blogy, kde autoři zveřejňují pouze svou tvorbu (básničky, povídky, zážitky, myšlenky). Samozřejmě je jen na vás, o čem váš blog bude. Je ale asi jasné, že když si založíte blog o nějaké celebritě, nijak se tím neproslavíte. Takové blogy možná mají pár sledujících a pravidelných návštěv, ale vám samotným to nic nepřinese. A jak si získat návštěvnost na blogu nebo stránkách? Já osobně se moc často nesnažím přitáhnout na svůj blog lidi, protože ho považuju především za osobní a nestojím o stovky návštěv týdně. Doporučuju ale strávit hodně času tím, že budete navštěvovat různé blogy, číst jejich články a komentovat je. http://blog.cz/zebricky/nejnovejsi - zde můžete vidět nejnovější zveřejněné články. Nevyplatí se vybírat náhodné blogy a komentovat několik týdnů nebo dokonce roků staré články. Když se podíváte na čas zveřejnění nových článků, poslední jsou vypsány vždy v 9. minutě, takže např. v 09, 19, 29, 39... proto radím zveřejnit článek v tomto čase, protože si ho všimne nejvíc lidí. Naopak nedoporučuju dělat si na svůj blog reklamy na cizích blozích. Je to opravdu otravné a akorát tím ostatní naštvete. Využijte i možnost psaní článků na téma týdne, což vám určitě přidá na návštěvnosti.
Pokud máte odvahu a opravdu originální nápady, můžete zkusit napsat knihu. Vážně, pokud máte knihu napsanou, je jen na vás a vaší snaze, jestli bude vydaná. Může to být i sbírka vašich povídek nebo básní. Zdál se vám zajímavý sen? Rozepište ho a založte knihu na něm. Tak například, věděli jste, že Stmívání začala psát autorka poté, co se jí zdál sen o holce a klukovi, jejichž láska byla komplikovaná právě proto, že ona byla člověk a on upír? Knihu začala psát dokonce odprostřed a postupně přidala začátek. Co si budeme povídat, kolikrát ani nemusíte umět výborně psát, pokud máte dobrý námět. Mluvím třeba o 50 odstínů šedi. Omlouvám se těm, kterým se kniha líbí, ale mně osobně to přijde příšerně napsané. Je to asi jediná knížka, kterou jsem nikdy nebyla schopná dočíst, protože mi "trhalo oči". Když máte knížku hotovou, určitě ji dejte přečíst několika lidem a zeptejte se jich na upřímný názor. Nenechte se odradit kritikou a taky se nebojte něco pozměnit. Pokud nejste zrovna zběhlí v češtině, poproste někoho o korekturu. Radši zaplatit nějakou částku, než rozesílat knížku tak, že jí nikdo kvůli chybám nedočte do konce. Pak už stačí vytrvat a posílat vydavatelům. Jejich seznam najdete třeba tady.
Je spoustu dalších způsobů, kde jde uplatnit tvůrčí a jiné psaní (např. scénáře), ale to bychom tu byli opravdu dlouho.

2.) Hudba

Pro začátek řeknu jednu věc, která, doufám, nikoho neurazí. Ať si to přiznáte nebo ne, pokud nemáte aspoň trochu hudební sluch, hudební umělec z vás pravděpodobně nikdy nebude. V hudbě opravdu není lehké se prosadit. Znám spoustu dobrých kapel, které nejsou vůbec známé. A spoustu interpretů, které osobně považuju za špatné (to je ale samozřejmě věc názoru) a kteří si určitě nezaslouží slávu tolik jako ti, kteří na sobě makají tak dlouho. Pokud se chcete stát např. popovou zpěvačkou, asi se vyplatí jít do show jako je Superstar. Nebo pokud jste ochotni dát do toho víc snahy, naučit se hrát třeba na kytaru, nebo sehnat někoho, kdo vám bude dělat hudbu. Druhá věc je kapela. Ať tak nebo tak, vyplatí se založit si profil na bandzone, kam můžete dávat svojí tvorbu, fotky, aktuality a videa týkající se vaší kapely nebo prostě jen vaší tvorby.
Jestli existuje dobrá investice, pokud chcete dělat do hudby, tak je to investice do nástrojů a věcí, pomocí kterých budete moct hudbu nahrávat. Co si budeme povídat, písničkou nahranou na mobil díru do světa neuděláte. Pak samozřejmě existují nahrávací studia, která si můžete na určitou dobu zaplatit.
Když už máte řekněme kapelu, musíte se nejdřív stát známými mezi lidmi. Jo, myslím tím koncerty. Vecpěte se všude, kde to jen půjde. Později to můžete zkusit i v zahraničí, nikdy neuškodí získat si fanoušky i někde jinde než v ČR. Získat pozornost vám pomůže i kanál na youtube. Sem můžete dávat svoje nahrávky, nebo záznamy z koncertů. Myslím, že jako v jiných oblastech, i tady je to hodně o snaze a vytrvalosti. Ale určitě se to vyplatí a samo se nic neudělá.

3.) Herectví

Opět věc, na kterou musíte mít alespoň částečně nadání. Spousta českých herců studovala na DAMU. Tudíž to vidím jako dobrý krok k tomu stát se hercem. Existují také kurzy herectví, které vám určitě pomůžou rozvinout váš talent (moc bych to s nimi ale nepřeháněla, pokud nemáte spoustu peněz). Nejlepším řešením je ale dle mého opravdu studovat herectví. Dozvíte se tam to, co se sami doma nenaučíte. Choďte na různé herecké workshopy, jezděte na letní tábory zaměřené na herectví. Neuškodí ani nějaká ta teorie, takže nakoupit knihy, případně půjčit v knihovně a číst a číst a číst. Choďte na divadelní představení a učte se. Herectví je něco, co většina lidí vidí jako jednoduchou věc, ale ve skutečnosti je za tím spousta práce.
Pokud máte odvahu, zkuste konkurz např. do místního divadla. Pravděpodobně vás to nijak zvlášť neproslaví, ale nabudete nových zkušeností a v budoucnu budete mít co napsat do životopisu.
Pak jsou tady samozřejmě i možnosti jako přestěhovat se do zahraničí a zkusit to tam, protože tam je přeci jenom větší pravděpodobnost úspěchu. Berte i malé role. Nikdy nevíte, kdy a kde si vás někdo všimne. A z malých rolí často vznikají větší a důležitější. A nakonec třeba i hlavní. Kdybyste dostali hlavní roli ve filmu s hrozným námětem, ale dobře byste zahráli svou roli, pořád by to pro vás znamenalo zviditelnění.
Na tohle téma jsem našla fajn článek, najdete ho tady (přece jen bude lepší dát sem na něj odkaz, než ho kopírovat).

4.) Natáčení videí


Natáčením videí myslím konkrétně videa na Youtube. Jde o vcelku spolehlivý způsob, jak se prosadit. Musíte ale splňovat jeden z následujících bodů:

a.) musíte být geniální
b.) musíte si hrát na geniálního
c.) musíte být hloupý
d.) musíte si hrát na hloupého
e.) musíte být extrémně vtipný
No, myslím, že není těžké vybrat si alespoň jeden z uvedených bodů. Videa můžete natáčet opravdu o čemkoliv a témat je nespočet. Navíc zde můžete uplatnit jakýkoliv talent. Podmínka pro umisťování videí na youtube je jen jedna - nesmíte se stydět. Smiřte se s tím, že vaše videa uvidí vaši kamarádi, vaši známý a nejspíš i vaše rodina. A nejspíš se nezřídkakdy setkáte s posměchem nebo nenávistí. Pokud jste ochotni to překousnout, nic vám už nebrání. Pokud máte kapelu, natáčejte klipy ke svým písničkám. Pokud umíte dobře kreslit, natáčejte speedart (natočíte, jak kreslíte a pak to v pc zrychlíte). Pokud jste extrémně zábavní, můžete zkusit třeba i stream (pro příklad FattyPillow). Pokud vás baví sedět celý den a noc u pc a pařit hry, vyhledávejte herní novinky a natáčejte let's playe s hlasovým doprovodem. Dále tu máme třeba módu - jestli se v ní vyznáte, stačí, když o ní budete jen mluvit a příznivce si určitě získáte. Baví vás zpívat nebo hrát na nějaký nástroj? Natáčejte covery. Někdo se zajímá o každodenní dění a novinky - natáčejte aktuality, vybírejte si zajímavosti ze světa a povídejte o nich, vyjádřete se k nim. Pokud jste originální a máte spoustu nápadů, natáčejte tématická videa, ať už seriózní, nebo zábavná.
Video samozřejmě musí mít nějakou úroveň. To znamená, že by mělo mít nějakou kvalitu. Na video, kde jste kvůli mobilové kvalitě sotva vidět, se vám nikdo nepodívá. Dalším faktorem je místo, kde natáčíte. A nakonec samozřejmě vy. Snažte se mluvit srozumitelně, mějte svůj názor a ujistěte se, že si vás lidé zapamatují.
Pokud vaše videa budou autorská (tzn. že v nich nebude použita hudba s autorskými právy, nepůjde o covery apod.), můžete na nich dokonce slušně vydělat. Funguje to tak, že youtube umístí do vašeho videa reklamu. Čím víc lidí se na video koukne, tím víc peněz vy dostanete.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Původně jsem chtěla napsat víc způsobů, ale už tak mi přišel článek moc dlouhý, tak jsem to zkrátila jen na čtyři. U všech možností, jak se prosadit, je ale stejné pravidlo - nenechte se odradit kritikou. Ta tu totiž bude vždycky za každých okolností. Ať už budete jakkoliv dobří a úspěšní, vždycky tu bude někdo, komu se to nebude líbit. Důležité je dělat to, co vás baví, a může vám být jedno, že se to někomu nelíbí, protože to děláte vy, ne on.
Ano, je těžké se prosadit. Je těžké nebýt jen kapkou v oceánu. Ale věřím, že člověk, který jde vytrvale za tím, co chce, nakonec dojde k cíli.

Chloe Moretz

11. června 2015 v 23:36 Kresby
Tak sem po dlouhý době přidávám příspěvek... Musím se pochlubit pár tejdnů starou kresbou, se kterou jsem si vážně dost vyhrála. :)
Pro víc kreseb se můžete kouknout SEM