Proč si tak málo vážíme rodiny?

16. června 2015 v 17:29 |  Myšlenky
Včera jsem byla u dědy. Chodím tam přibližně dvakrát týdně, vždycky udělá něco dobrého k obědu, prohodíme pár slov a já zase letím pryč. Jsou to totiž asi dva měsíce, co zemřela babička. Umřela na celkové selhání orgánů, půl roku předtím jí zjistili rakovinu slinivky a potom už se to vezlo dolů. Hrozně se bála. Operace byla úspěšná a vypadalo to, že bude všechno zase v pořádku. Jenomže tu byly čtyři další problémy. Za prvé, jakmile máte rakovinu slinivky, je asi tak desetiprocentní šance, že budete žít déle jak rok. Za druhé, i když tu nebyl tenhle problém, babička nemohla skoro chodit. Jedna noha jí téměř zfialověla a i kdyby to přežila, zřejmě by už moc dlouho nechodila. Také je dost možné, že by jí nohu uřízli. Třetí problém byl ten, že měla cukrovku. A musela pravidelně jíst. V den, kdy se to stalo, usnula, a tudíž se nenajedla, kdy měla. Dostala záchvat a ten potom způsobil i to ostatní. Našla jí teta. Samozřejmě hned volala sanitku. Doktor, místo aby se zachoval profesionálně, tam na ní začal řvát, protože nevěděla, kde má babička léky. Babička umřela o hodinu později v nemocnici. Abych se dostala k tomu čtvrtému problému - babička neměla vůli žít. Je to už sedm let, co mi umřela mamka a babička to nesla asi nejhůř z celé rodiny. Samozřejmě, že nám všem chybí, ale babička od té chvíle jako by neměla pro co žít. Při sebemenší zmínce o mamce se rozbrečela. Vlastně brečela skoro pořád kvůli všemu a já to na jednu stranu chápala. Vím, jaké to je, nemít pro co žít a u ní to bylo o to víc pochopitelné. Já mám život před sebou (alespoň doufám), ale ona už si nemohla ani dojít na procházku, aniž by netrpěla. Myslím, že se na jednu stranu smrti hrozně bála, na druhou stranu po ní možná toužila. Říkala, že půjde za mamkou. A já myslím, že se teď má mnohem lépe.

Od té doby jsem u dědy docela často. Nechcete nechat o samotě někoho, komu umřel někdo tak blízký.
V jednu chvíli jsem seděla na gauči a najednou jsem uslyšela z ložnice "Kačko, prosímtě přines mi skleničku vody... ale rychle!". Vystřelila jsem z gauče, natočila vodu z kohoutku a donesla jí dědovi. Seděl na zemi
u otevřené skříně a ztěžka dýchal. Napil se a pak si lehnul na zem, chvíli to vypadalo, že spíš omdlel. Prosil mě, ať tam s ním jsem. Po pěti minutách se to zlepšilo tak, že mohl vstát. Došla jsem místo něj do obchodu a vyvenčit psa, když jsem se vrátila, už mu bylo lepe.
Děda má problémy se srdcem, pracuje mu sotva na 50% a brzy půjde na operaci. Těžko říct, jestli jí přežije. Když jsem od něj včera odešla, došlo mi, že až umře i on, už budu mít jen tetu, bratrance a tátu. S tátou
se nevídám. Tetu a bratrance vidím tak jednou za dva měsíce. Jedna babička umřela, druhá je v domově důchodců s alzheimerem, pokud tedy ještě žije. Děda má nemocný srdce, druhý děda umřel na infarkt
v padesáti letech. Mamka umřela na rakovinu, když mi bylo 12, s tátou se nevídám a na tetu taky kašlu. Proč to dělám? A mám nějaké jiné možnosti?

Vždyť se podívejte, jak to dneska chodí. Představme si plnohodnotnou rodinu. Rodiče, prarodiče, děti, veškeré příbuzenstvo. Málokdy vidíte, aby děti měli dobrý vztah s rodiči. Takových případů je opravdu málo. Děti své rodiče většinou nemají rádi, v horších případech je posílají do háje, absolutně je neberou vážně, vděčnost byste u nich asi nenašli. Sourozenci se mezi sebou nesnáší. K příbuzným chodí neradi a berou to jako povinnost. Až když dospějí, dojde jim, že rodina je to jediné, co mají. Že to jsou lidi, kteří vás pokaždé podrží, kteří vás nikdy neodmítnou. A to radši ani nemluvím o vztazích v rodině. Proč si rodiny začínáme cenit, až když nám dochází, že tu nikdo nebude věčně? Proč nám dochází tak pozdě, co všechno pro nás udělali?

A mně dochází, jak moc se můj rodinný okruh zúžil. Dochází mi, že už skoro nikoho nemám. A místo toho, abych s těmi, co mi zbyli, trávila víc času, myslím neustále jen na sebe. Měla bych odpustit taťkovi za to, jak se ke mně choval? Měla bych mu odpustit všechno to fyzické a psychické týrání? Nedokážu mu to odpustit. A nejhorší je, že i když mu to odpustím, tak, jako jsem to udělala už nesčetněkrát, vymstí se mi to znova. Pokaždé, když se s ním začnu znova bavit, nabyde dojmu, že mě může ovládat a že budu dělat všechno podle něj. Jako by to byla oběť za to, že se s ním můžu bavit. A to já nehodlám dělat. Co tedy mám dělat? Tak moc bych s ním chtěla mít skvělý vztah. Jenomže jak můžete mít dobrý vztah s člověkem, podle kterého všechno, co jste kdy udělali a uděláte, je strašně špatně? Nebavím se s ním opět z mé vlastní sobeckosti. Protože on mě vždycky potápí. Ponižuje, říká, jak nejsem ničeho schopná a že nikdy nic nedokážu.

Tím bych chtěla říct těm, kdo mají normální rodinu - ceňte si svých blízkých, jak jen to je možné. Buďte s nimi co nejčastěji, mějte je rádi i přesto, že se občas hádáte. Pomáhejte jim. Nebudou tady věčně. A až vám to dojde, bude dost možná pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | 16. června 2015 v 22:16 | Reagovat

Mám na světě jenom rodiče, nikoho jiného. To je celá moje rodina. Mamina navíc nedávno prodělala krvácení do mozku, takže na nás dva bude zřejmě do konce života odkázaná. Když mi doktoři řekli, že zřejmě zemře, také mě to přivedlo na otázku, co tu budu dělat sama? Táta taky není nejmladší... a v tu chvíli mi zavolala kamarádka. Jak se mám. Jak mi je. Povídala si se mnou, vše se mnou sdílela. Pak druhá. Pak kamarád. Přítel. Najednou mi došlo, že i oni jsou má rodina, byť máme jiné DNA... Věřím, že ani ty nebudeš nikdy sama. Koneckonců někdy nás s tou pravou rodinou nespojuje krev, ale to, že si pomáháme a jsme tu jeden pro druhého.

2 Arielle Arielle | E-mail | Web | 17. června 2015 v 11:48 | Reagovat

[1]: Určitě souhlasím :) Když už nic jinýho, tak mám už několik let tu nejlepší kamarádku, jakou si kdo může přát a o který vím, že tu vždycky bude pro mě. Myslím, že pokud se v tom člověk nechce utápět, nikdy v ničem není sám. A častokrát jsou takový kamarádi lepší, než "nejbližší" rodina. Spíš tím říkám, že by si ty, kdo maj kompletní rodinu a jiný příbuzný, měli vážit toho, že je maj, a furt si na ně nestěžovat, pokud v tý rodině teda není nějakej velkej problém.
Jinak držím palce ať je všechno v pořádku a díky za komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama