A heartbreak

9. září 2015 v 11:49 |  Myšlenky
Prší...
Venku není to jediný místo, kde je zataženo. Upadám do ničeho. Pomyslná díra v hrudníku bolí a propadá se pořád hlouběji. Po dlouhý době se mi povedlo otevřít se člověku a dát mu všechno, co mám. Co ale uděláte, když vás takovej člověk pořád jen využívá, využívá vaší důvěry, říká, jak vás miluje, ale vůbec se podle toho nechová?
Změnila jsem se kvůli němu. Svým chováním změnil moje chování. V tom dobrým, i v tom špatným. Jenomže s ním mám pocit, že na mně vůbec nezáleží. Že jsem zbytečná. Mám pocit, že je to takovej ten člověk, kterej vám "miluju tě" řekne po měsíci, aniž by věděl, co to ta láska vlastně je.
Nevím, jestli jsem do něj zamilovaná. Vážně nevím. Mám ho ráda a jsem na něj zvyklá. Bydlím s ním. Mám ho hodně ráda. A je to druhej člověk za posledních 5 let, kterýmu jsem dala svojí důvěru. Nikdy nevkládám svojí důvěru do partnerů. Jedinej člověk, kterýmu plně věřím, je moje nejlepší kamarádka. Teď jsem to ale udělala. Něco na něm bylo jiný. Bylo to jiný než ostatní vztahy. Neměla jsem potřebu vyjebat s ním jako s ostatníma klukama. Užít si a poslat ho do prdele. Ale on mi nedává nic jinýho než pocit, že na mým místě by mohl bejt kdokoliv. Jenomže tohle nejsem já. Nejsem ta, která trpělivě sedí doma a vyčkává, než přítel přijde. Aniž by dal vědět, kde je, nebo kdy přijde. Nejsem ta, která musí prosit o to, aby se ke mně choval hezky a ohleduplně, protože to je všechno, co chci. Nejsem ta, co podporuje jeho ego a dělá všechno, co se jí řekne. Nejsem ta, co jenom dává a neočekává nic nazpátek. Ta, která bude podporovat přiživování se na rodičích.
Jenomže s ním taková jsem. A i přesto, že taková jsem, to nestačí.

Girl, you're just a child
A heartbreak

Netuší, jak moc jsem se kvůli němu změnila. Jak moc každej den potlačuju to, kdo jsem a jaká jsem. Vždycky jsem chtěla někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem. Našla jsem tolik kluků. A poslala jsem je do háje. Proč to neudělám i teď? Proč to dobrovolně snáším?
Nechává mě brodit se bahnem. Prožívat si svoje peklo v nočních můrách. Bejt zticha, abych neřekla něco špatně. Dala jsem tomu šanci... a teď mě to prázdno znova mění na to, co nechci. Na to, proti čemu jsem tak dlouho bojovala. Na chladnýho člověka, co bude všechny tlačit pryč od sebe. Na zatrpklou svini, která s každým vyjebe. Člověk přece ostatním dělá to, co mu dřív udělali ostatní, ne?
Tohle nejsem já. Tak hrozně moc to nejsem já.
Před třema dny jsem mu řekla, že končím. Vypadalo to, že ho to mrzí. Myslela jsem, že ho to třeba přiměje k tomu, aby se znova začal snažit. Ptal se mě, co dělám další den, že nemá nic v plánu. Další den odešel ve tři odpoledne a vrátil se v noci. Aniž by dal vědět. Doteď nevím, kde byl.
Tohle přece není žádná láska. Takhle to prostě nevypadá. Chce se mi křičet, brečet, rozbíjet věci, rozbít mu hubu. Místo toho vedle něj ležím a mlčím. Občas mu řeknu něco kousavýho. A víte co? On si pořád bude myslet, že to, co se děje, je moje chyba. Vážně si to myslí. Nic mi neřekne. Nic se nepokouší vysvětlit. O nic se nesnaží. Což mi jen potvrzuje to, co si myslím už dlouho. Nezáleží mu na mně. Nemiluje mě, i když to tvrdí. Jenom nechce bejt sám. Potřebuje někoho, kdo mu bude zvedat jeho ego (a i něco jinýho). Přijdu si... využitě. Použitě. Jako by na tom, co potřebuju já, vůbec nezáleželo. A nevím, co mám dělat. Tak hrozně bych chtěla, aby se něco změnilo. Ale pokoušet se změnit člověka... no, on to dokázal. Ale já se obávám, že jeho změnit nedokážu. Vždycky pro něj bude nejdůležitější chlast, cigára a kámoši.
Ten pes, kterýho máme, měl bejt náš společnej. Nakonec to dopadlo tak, že já si prosadila jméno a tím pádem "je pes můj", protože jsem si ho přivlastnila jménem. Zaplatila jsem za něj 13000. On na něj nedal ani korunu. Protože místo aby dal aspoň blbou stovku, radši si koupí cigára. Radši jde chlastat. Protože až bude v prdeli, "kamarádi" mu přece určitě pomůžou. Nikdy jsem nikoho neomezovala ohledně toho, s kým se baví, ale když jsou pro něj kamarádi pokaždý na prvním místě a já jsem nic... To je v pořádku? Nikdy s těma "kamarádama" nejde jen tak posedět na kafe. Na výlet. Vždycky jde jen chlastat. Nechodí do práce. Nevydělává. A nechá se živit mámou. A všechno kromě jeho zábavy mu je u prdele. To jsem tak špatná, když chci, aby se to změnilo? Aby se ve svých 23 letech probudil, rozhlídl se a zjistil, že to, co dělá a jak se chová se rovná chování 15 letýho parchanta? Že on není středobodem vesmíru a okolo něj jsou lidi, který ho doopravdy maj rádi a udělali by pro něj cokoliv? Proč si tohle neuvědomí?
Snažila jsem se. Tolikrát jsem mu to vysvětlovala. Ale už nemůžu. Zničil mě. Dělá si jen to, co se mu zlíbí. Asi se mu líbí tenhle život o ničem. Ale mně ne. A dál mě ničí tím, že si mě udržuje blízko sebe.
Už se mě ani neptá, jestli bych s ním chtěla někam jít. A když už, tak jen s jeho kámošema. Sami jsme byli venku všehovšudy asi dvakrát. Za tři měsíce. Za víc jak tři měsíce.
Mám ho ráda. Ale už mu nevěřím.
Bolí to. Tak hrozně moc to bolí. Zařezává se mi to do kůže, do vnitřností, do mozku. Bolí to. Bolí to. Tak hrozně moc to bolí.
Cejtím se prázdná. Co teď mám? Co mám? Co mi zbylo? Šla jsem kvůli němu na stejnou vejšku, změnila jsem kvůli němu svoje plány do budoucna... a teď mi nezbejvá nic jinýho, než litovat. A i přes to všechno bych tolik chtěla, aby se to změnilo a my jsme mohli bejt zase v pohodě. Abych se na něj mohla zase zamilovaně usmívat. Abych s ním mohla znova sedět v parku a poslouchat, jak mě zbožňuje. Abych se na něj otočila a viděla, jak na mě zbožně kouká.
Jenomže už to nevrátím. Nedokážu akceptovat jeho bezohledný chování a on nedokáže přijmout to, kdo jsem. Malovala jsem si budoucnost. Jenomže nechci, aby se moje budoucnost dál takhle vyvíjela. Nezvládám to.
Bolí to. Tak hrozně moc to bolí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jeffyblack jeffyblack | 15. září 2015 v 20:33 | Reagovat

Tyhle stavy, kdy cit a zvyk běží za určitým bodem a rozum je táhne v provazech zpátky jsou strašně zničující. Člověk nevím, kam nebo kudy jít, protože všude vidí něco, proč vlastně vůbec nejít.
Držím palce, aby se všechno vyřešilo. A aby na konci cesty, kterou vybereš nebyly výčitky a období plný depresí.

2 E. E. | 22. září 2015 v 16:18 | Reagovat

Člověk je zamilovaný a jak se říká ma růžové brejle. Ze začátku je vsechno krásný a my si vůbec chyby na druhém neuvědomujeme nebo si je nechceme připustit. Postupem casu zamilovanost odchází a my si uvědomíme jaký ten člověk doopravdy je i s chybami, které ma každý člověk.
Já jsem mele něco podobného....ale nemělo to u me trvání...
Přejí hodně štěstí bud snad se vzpamatuje a nebo ty dostaneš silu a 'osvobodis' se od něj. Hodně štěstí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama