Říjen 2015

Pink beauty

29. října 2015 v 18:09 Fotografie
Focení opět v branišovským lese s jednou kráskou :) víc fotek v CČ.



Man with a cigarette

26. října 2015 v 9:49 Fotografie
Dnešní focení s kamarádem, který už bylo jednou odložený. Nakonec z toho teda nevzešly nějaký úžasný, fotky, ale špatný taky nejsou. Jako první dávám společnou fotku, která vypadá tak romanticky, až to není hezký :D (byla to taková spíš momentka), už jsem ale obdržela i dotaz, co to mám za novýho přítele, takže ne, není to můj přítel :D Takže tolik k vysvětlování a jdem na ty fotky. Všechny najdete v celým článku.



Focení na Hluboké č. 2

24. října 2015 v 0:10 Fotografie
Další pár, stejný místo. Alespoň nám vyšlo pěkný počasí :) No, co k tomu víc napsat. Asi zase jenom odkážu na svůj deviantart a fb stránku. Víc fotek v celým článku.


Dark and haunted

23. října 2015 v 2:13 Fotografie
Focení v branišáku. Tohle jsem si fakt užívala, fotila jsem to s kamarádkou, kterou jsem nejdřív nalíčila a pak jsme vyrazily na cestu. Nemusela jsem jí říkat, jak má pózovat, nebo jí něco diktovat. Chtěly jsme, aby fotky působily temně, takže jsme začaly fotit až tak kolem 5. hodiny, kdy se začíná pomalu stmívat. Takže se od nějakých 6 fotilo už opravdu špatně a jelikož jsem na fotkách nastavila vysokou citlivost světa, tak jsou plný šumu. Upřímně mi to ale nějak moc nevadí, jsem s nima spokojená a mám z nich radost. Na úvod dávám jednu fotomanipulaci, teda, tak se tomu úplně říct nedá - zkrátka úprava fotky. Další fotky v celým článku a ještě víc fotek na mým deviantartu nebo fb stránce. :)



Focení na Hluboké

23. října 2015 v 2:01 Fotografie
Tak jsem se s jedním párem vydala na Hlubokou. Fotili jsme asi tak něco přes hodinu, bylo to mý první focení lidí a fakt mě to bavilo (i když spousta fotek byla rozmazaná a nezaostřená, no jo, ty začátky). Vybrala jsem sem ty nejhezčí fotky, kdybyste jich chtěli vidět víc, mám je všechny na deviantartu, příp. na fb stránce (v menu jsou odkazy).
Víc fotek v celým článku.



Myself

20. října 2015 v 21:49 Fotografie
Zítra jdu konečně fotit prvního člověka/lidi na přání, konečně už nebudu muset fotit jen sebe! :D Takže tyhle selfíčka jsou snad jedny z posledních za dlouhou dobu.
Všechny fotky v celým článku :)


Noční procházka v branišovském lese

18. října 2015 v 1:19 Novinky - zážitky
Tak jsem se vrátila z procházky v pověstným branišovským lese.
Už nějakou dobu se o to zajímám a ještě nedávno jsem si říkala, že by mě tam nikdo nedotáhl ani ve dne, takže nechápu, že jsem se nechala tak snadno překecat k tomu jít tam v noci. Šla jsem s dalšíma třema lidma.
O branišáku se toho říká hodně. Většinou jsou výpovědi a zážitky identický, jako např. muž v klobouku levitující pár centimetrů nad zemí, rudý oči v prostoru, hlasy...
Upřímně, jsem asi docela ráda, že byla tma a já nic moc neviděla. Brala jsem s sebou foťák, takže jsem akorát fotila kolem sebe. Většinu cesty jsme šli za tmy. Na začátku lesa to bylo v pohodě, říkala jsem si, že jestli to takhle bude celou dobu, tak jsem za vodou. Dorazili jsme na rozcestí s cedulí, šli jsme ještě dál a potom se dali doleva. A tady jsem se začala cejtit hodně blbě, čím dál jsme šli. Čím blíž jsme byli dalšímu rozcestí, tím to bylo horší, snažila jsem se udržet si náladu "nad věcí", smála se, a tak dále, ale když jsme došli na rozcestí, do smíchu mi nebylo už vůbec a bylo mi fakt divně. Bála jsem se, nebyl to ale takovej ten typickej strach a nervozita, ale vážně hnusnej těžkej pocit, kterej jsem nemohla zahnat. Chvíli jsme tam stáli a já už chtěla zpátky. Slečna co s náma šla chtěla ještě dál, ale já už prostě nemohla, měla jsem pocit, že když půjdeme dál, stane se něco špatnýho. Nahrála jsem půlminutovej záznam, kterej jsem zatím ještě nepročistila, abych z toho něco dostala. Možná na něm vůbec nic nebude, spíš je to docela pravděpodobný, ale určitě to zkusím.
Jak jsme šli zpátky, už mi bylo trochu líp. Aby toho nebylo málo, ještě jsme zašli do kina na horor, takže tu teď ležím v posteli, bolí mě z toho všeho hlava a není mi zrovna extra příjemně, i když byl celej večer vlastně hrozně fajn, co se těch lidí týče. Ale moc dobře se mi asi usínat nebude. Na fotkách toho není moc vidět i přes docela silnej blesk, zachytila jsem na dvou místech akorát mlhu. Z toho na jedný fotce vypadá opravdu divně. Je to vyfocený právě na tom místě, kde jsem se cejtila tak špatně. Nějaká extrémní zima tam nebyla, uznávám, že nám mohla jít pára od pusy, ale držela jsem foťák co nejdál od sebe, lidi ode mě taky stáli dál, nikdo nekouřil... Takže tahle fotka mi připadá fakt zajímavá. Plus jsem nikdy nikde nic takovýho zatím nevyfotila.
Určitě tam někdy zajdu znova, ale v noci mě tam už nikdy, opakuju nikdy nikdo nedostane.



Blíží se obří zemětřesení

16. října 2015 v 22:09 Zaujalo mě
Těžko říct, čemu v dnešní době věřit. Jednou je konec světa, podruhý zas ne. Před chvílí jsem se dočetla o tom, že "nás" čeká obří zemětřesení. Jestli je na tom něco pravdy se dozvíme nejspíš brzo.

Zemětřesení by mělo přijít v druhý půlce října, možná už zítra. Nejvíc zasáhne Asii a Ameriku, přičemž se Severní a Jižní Amerika rozdělí na několik částí. Zemětřesení vytvoří tsunami, která zničí Mexiko a Mexickej záliv. Následující měsíce budou představovat devastaci i pro Japonsko, Čínu a Karibik. Celkově by mohlo zahynout až 40 milionů lidí, přičemž 20 milionů jen na západním pobřeží.
Nejde jen o nějakou konspirační teorii - vědci věří tomu, že je až 99% pravděpodobnost, že v následujících 30 letech přijdou zemětřesení vyššího rozsahu než je 6.5 stupně. Zemětřesení v minulým měsíci by prej mohlo bejt počátkem očekávanýho obřího zemětřesení, tzv. Big One a mělo by přijít kdykoliv od teď do příštího podzimu.
Údajný "Big One" zemětřesení má mít ale sílu až 24 stupňů richterovy škály.

No, pokud je to vážně pravda, můžeme bejt rádi, že by nás to nemělo zasáhnout. Tentokrát nejde o blábol, kterej si někdo z nudy a na základě domněnek vymyslel, ale o věc podloženou důkazama, takže můžeme jen čekat, jestli se těm vědcům aspoň tentokrát něco potvrdí. Když jsem to četla poprvý, docela mě to vyděsilo, ale je možný, že nepřijde absolutně nic.

Tak se necháme překvapit. Kdo umí anglicky, může si přečíst celej članek na express.co.uk

Pár začátečnických fotek

16. října 2015 v 9:39 Fotografie
Jak už jsem psala, mám novej koníček - focení. Lépe řečeno, vždycky to byl můj koníček, ale nikdy jsem neměla lepší foťák, což mě hrozně frustrovalo - nemoct zachytit krásu, kterou okolo sebe vidíte. Teď jsem si ale konečně pořídila foťák a konečně můžu dělat to, co mě tak baví. Nejvíc mě baví fotit lidi, ale k tomu jsem zatím neměla moc příležitost. Na další měsíc a půl už mám ale objednaný lidi na focení (zatím zadarmo, abych nasbírala zkušenosti), takže budu mít spoustu fotek. Zatím bych sem ráda dala jen pár na ukázku. Kdo by jich chtěl vidět víc, tak v menu je odkaz na můj deviantart, kde jsou všechny fotky.




Jak jsem se stala tou špatnou

15. října 2015 v 12:49 Myšlenky
Už docela dlouho si pohrávám s myšlenkou konečně sem napsat článek, o tom, jak to teď vlastně je, co se mnou je... ale moc se mi do toho nechce. Ale prostě na to tak nějak pořád myslím a nedá mi to pokoj, takže si to asi radši odbydu. :)
Takže, jak jsem dopadla? Bydlím teď jinde, od toho kluka jsem se odstěhovala a našla jsem si někoho novýho. Ale abych to vzala od začátku...
Jeho chování se pořád neměnilo. A já už jsem v to ani nějak moc nedoufala, přišlo mi, že mezi náma už pořádně nic není. I když jsem strašně moc chtěla. Už jsem mu potom ani nic nevytýkala, jenom jsem ho nechala. Prostě jsem to tak nějak vyčerpáním vzdala. Nevěděla jsem, na co čekám, věděla jsem, že když něco neudělám, tak mě to bude ubíjet dál ale nevěděla jsem, co dělat, jak to udělat. Protože se mě pořád trochu držela ta naděje že se z ničeho nic všechno změní a my budeme zase děsně happy. V tu dobu jsem se chytla myšlenky, že se přestěhuju někam úplně do pryč. Chtěla jsem jít do Brna. Mám tam něco jako tetu, nějaký kámoše a viděla jsem to jako dobrej začátek. Nakonec mi to ale máma toho kluka rozmluvila. Tak jsem si začala hledat něco ve městě kde bydlím.
Bylo to asi tak půl roku, co jsem se domlouvala s jedním klukem, že zajdeme na pivo pokecat. A konečně jsem se domluvili a já šla. A stalo se něco, co jsem neplánovala. Zalíbil se mi, po dlouhý době jsem měla pocit, že něco znamenám, že vůbec existuju. A od tý doby s ním jsem...
Následující den mi chtěl můj tehdy přítel dát pusu a já to odmítla. Zeptal se, jestli jsem snad poznala někoho jinýho... a já řekla, že možná. Odešel a pak mi psal. Odmítal to přijmout. To, že jsem psala, že je konec. Akorát mi dál psal hezký zprávy a opakoval, jak mě přesvědčí, že to jde. Ale já už nechtěla... Co to je, když se člověk začne snažit až když je konec? Navíc jsem se chtěla dál vídat s tím klukem a věděla jsem, že dát tomu další šanci by prostě byla několikanásobná sebevražda.
Víte, já vždycky dávám druhý šance. Vždycky. Jenomže s tímhle klukem těch šancí už bylo asi tak 5. Jednou jsem od něj na pár dní odešla, dvakrát jsem to skončila, ale pak v tom dál pokračovala. Protože on se začal snažit. A ta snaha trvala tak pár dní.
Abych byla fér, tentokrát jsem tu snahu opravdu viděla, a taky jsem viděla, jak se trápí. Vím, že to nehrál, byl z toho hodně špatnej a mě to hrozně ničilo. Ale odmítala jsem ho dál nechat ničit mě. Ještě pořád mám nějakej pud sebezáchovy.
(Mimochodem, věděli jste, že mekáč začal rozvážet jídlo? To je pro mý tělo fakt konec, ehm.)
Pár dní se snažil. Potom mu došlo, že to opravdu nemá cenu, takže úplně obrátil. Začal bejt přímo hnusnej. Psal mi, jak jsem odporná a jak jsem ho zničila a jak s ním můžu spát v jedný posteli, když mrdám s jiným (pro vysvětlení, v tý posteli jsem spala jednou a s tím klukem jsem nemrdala). Byl ke mně pořád odpornější, postupně začal s tím ať už vypadnu a zmizím z jeho života, atd. Když už jsem bydlela v novým a potřebovala jsem jednou pohlídat psa, psala jsem mu, jestli by mi dal číslo na jeho mamku. Nedal mi ho se slovy, že nebudu využívat jeho rodinu. Já vím, zní to jako paradox, když vezmeme v potaz, že mu je 23, nechá se živit a obsakovat mamkou a s ničím jí nepomůže. Nebo když zahrneme to, že já byla ta, kdo s ní trávil tolik času a vytvořil si s ní úžasnej vztah. Protože ona je úžasnej člověk. Ale on je sobec, co vidí jen sebe.
A víte co, nic z tohohle by mě nějak neštvalo. Štve mě to, že svým kámošům pravděpodobně nakecal, jaká jsem kráva, co ho podvedla a poslala do prdele. Protože nedokáže snést pomyšlení, že by to všechno byl následek jeho chování. A vím, že budu další jeho holka, o který bude mluvit hnusně, stejně jako o všech předchozích, o kterých mi říkal. Dřív jsem ho viděla jako chudáčka, kterej měl na holky smůlu a říkala jsem si, jaký to jsou krávy. Možná některý byly. A štve mě, že se o mně teď takhle taky bude mluvit. Nemám ráda, když se o mně říká něco, co není pravda.
Ale to, jak jsem trpěla, nikomu neřekne. Nikomu neřekne, jak se ke mně choval a co dělal. Nikdo se nedozví, že předtím, než jsem se odhodlala něco udělat, ze mě on udělal trosku. Že jsem se dlouho kvůli někomu necejtila tak strašně zle.
Neřekne jim o tom, jak dal vždycky přednost všemu okolo, ale mně nikdy. Jak se mnou odmítal sám někam chodit. Jak chtěl psa a potom na něj nedal ani korunu a vůbec se o něj nezajímal. Jak mi řekl, že moje problémy nic neznamenaj a že se lituju, když jsem měla depresi a potřebovala jsem obejmout. Jak jsem hystericky brečela v koupelně a on mi nadával, že s ním nemluvím. Jak mě obviňoval z nevěry, když jsem jednou chtěla s někým jít ven. Jak se na mě vždycky vykašlal, když jsem jednou za čas opravdu potřebovala pomoct.
Nikdy mi nikdo nedal tak silnej pocit, že jsem naprosto zbytečná a absolutně na mně nezáleží. A že jsem kluků neměla zrovna málo. A tak dlouho jsem tohle všechno snášela. Pořád jsem se snažila doufat a hledat to dobrý. Jenomže pak už jsem na to neměla sílu a neměla jsem ani náladu bejt milá. Myslím, že už to prostě nešlo napravit.
Ale nezapomenu na ten úžasnej první měsíc. Na to, jak jsme se poznali, jak se mi líbil, jak jsme na sebe v klubu koukali, jak jsme seděli venku a drželi se za ruce a já se cejtila neskutečně úžasně... Stejně jako dalších pár tejdnů, kdy jsme chodili ven, pili, smáli se, říkali si, jak se zbožňujeme, plánovali budoucnost... Tehdy mi nebylo divný, že spolu sami nikam nechodíme. Že jsme vždycky jen mezi lidma a že jsem kromě cest domů neměla šanci s ním sama mluvit. Protože jakmile přišlo na to, jestli já nebo cokoliv jinýho, nikdy jsem to nebyla já.
Řekněte mi, jak vám může někdo říkat, jak mu na vás záleží a přitom se chovat tak sobecky? Může se na první pohled zdát, že jsem v pohodě, že mě to nijak nepoznamenalo. Ale já na to nezapomněla a nezapomenu. Pořád mě to bolí, ještě k tomu, když vím, co o mně rozhlašuje za kecy a jak o mně a se mnou mluví. Protože vím, že ve skutečnosti to je jenom malej kluk, co leží na zemi, kope kolem sebe a křičí mami. Byli jsme spolu 4 měsíce. Z toho jen měsíc stál opravdu za to.
Abych si tu ale jenom nestěžovala, nemám se špatně. Odnesla jsem si z toho vztahu úžasnýho kamaráda - psa. Poznala jsem někoho novýho, s kým mi je strašně dobře a s kým vím, že chci bejt. Někoho, kdo mě bere takovou jaká jsem, kdo se mnou rád tráví čas o samotě, s kým nemám žádný pocity pochybností.
Mám novej koníček - focení - a mám pořád co dělat, aniž bych se musela zatěžovat myšlenkama typu, proč si nezasloužím lepší zacházení. Myslím na to, co chci a dělám co chci, sem tam co musím. A přijdu si volně, vysvobozeně... A těším se na něj. Až ho zase uvidím.