Jak jsem se stala tou špatnou

15. října 2015 v 12:49 |  Myšlenky
Už docela dlouho si pohrávám s myšlenkou konečně sem napsat článek, o tom, jak to teď vlastně je, co se mnou je... ale moc se mi do toho nechce. Ale prostě na to tak nějak pořád myslím a nedá mi to pokoj, takže si to asi radši odbydu. :)
Takže, jak jsem dopadla? Bydlím teď jinde, od toho kluka jsem se odstěhovala a našla jsem si někoho novýho. Ale abych to vzala od začátku...
Jeho chování se pořád neměnilo. A já už jsem v to ani nějak moc nedoufala, přišlo mi, že mezi náma už pořádně nic není. I když jsem strašně moc chtěla. Už jsem mu potom ani nic nevytýkala, jenom jsem ho nechala. Prostě jsem to tak nějak vyčerpáním vzdala. Nevěděla jsem, na co čekám, věděla jsem, že když něco neudělám, tak mě to bude ubíjet dál ale nevěděla jsem, co dělat, jak to udělat. Protože se mě pořád trochu držela ta naděje že se z ničeho nic všechno změní a my budeme zase děsně happy. V tu dobu jsem se chytla myšlenky, že se přestěhuju někam úplně do pryč. Chtěla jsem jít do Brna. Mám tam něco jako tetu, nějaký kámoše a viděla jsem to jako dobrej začátek. Nakonec mi to ale máma toho kluka rozmluvila. Tak jsem si začala hledat něco ve městě kde bydlím.
Bylo to asi tak půl roku, co jsem se domlouvala s jedním klukem, že zajdeme na pivo pokecat. A konečně jsem se domluvili a já šla. A stalo se něco, co jsem neplánovala. Zalíbil se mi, po dlouhý době jsem měla pocit, že něco znamenám, že vůbec existuju. A od tý doby s ním jsem...
Následující den mi chtěl můj tehdy přítel dát pusu a já to odmítla. Zeptal se, jestli jsem snad poznala někoho jinýho... a já řekla, že možná. Odešel a pak mi psal. Odmítal to přijmout. To, že jsem psala, že je konec. Akorát mi dál psal hezký zprávy a opakoval, jak mě přesvědčí, že to jde. Ale já už nechtěla... Co to je, když se člověk začne snažit až když je konec? Navíc jsem se chtěla dál vídat s tím klukem a věděla jsem, že dát tomu další šanci by prostě byla několikanásobná sebevražda.
Víte, já vždycky dávám druhý šance. Vždycky. Jenomže s tímhle klukem těch šancí už bylo asi tak 5. Jednou jsem od něj na pár dní odešla, dvakrát jsem to skončila, ale pak v tom dál pokračovala. Protože on se začal snažit. A ta snaha trvala tak pár dní.
Abych byla fér, tentokrát jsem tu snahu opravdu viděla, a taky jsem viděla, jak se trápí. Vím, že to nehrál, byl z toho hodně špatnej a mě to hrozně ničilo. Ale odmítala jsem ho dál nechat ničit mě. Ještě pořád mám nějakej pud sebezáchovy.
(Mimochodem, věděli jste, že mekáč začal rozvážet jídlo? To je pro mý tělo fakt konec, ehm.)
Pár dní se snažil. Potom mu došlo, že to opravdu nemá cenu, takže úplně obrátil. Začal bejt přímo hnusnej. Psal mi, jak jsem odporná a jak jsem ho zničila a jak s ním můžu spát v jedný posteli, když mrdám s jiným (pro vysvětlení, v tý posteli jsem spala jednou a s tím klukem jsem nemrdala). Byl ke mně pořád odpornější, postupně začal s tím ať už vypadnu a zmizím z jeho života, atd. Když už jsem bydlela v novým a potřebovala jsem jednou pohlídat psa, psala jsem mu, jestli by mi dal číslo na jeho mamku. Nedal mi ho se slovy, že nebudu využívat jeho rodinu. Já vím, zní to jako paradox, když vezmeme v potaz, že mu je 23, nechá se živit a obsakovat mamkou a s ničím jí nepomůže. Nebo když zahrneme to, že já byla ta, kdo s ní trávil tolik času a vytvořil si s ní úžasnej vztah. Protože ona je úžasnej člověk. Ale on je sobec, co vidí jen sebe.
A víte co, nic z tohohle by mě nějak neštvalo. Štve mě to, že svým kámošům pravděpodobně nakecal, jaká jsem kráva, co ho podvedla a poslala do prdele. Protože nedokáže snést pomyšlení, že by to všechno byl následek jeho chování. A vím, že budu další jeho holka, o který bude mluvit hnusně, stejně jako o všech předchozích, o kterých mi říkal. Dřív jsem ho viděla jako chudáčka, kterej měl na holky smůlu a říkala jsem si, jaký to jsou krávy. Možná některý byly. A štve mě, že se o mně teď takhle taky bude mluvit. Nemám ráda, když se o mně říká něco, co není pravda.
Ale to, jak jsem trpěla, nikomu neřekne. Nikomu neřekne, jak se ke mně choval a co dělal. Nikdo se nedozví, že předtím, než jsem se odhodlala něco udělat, ze mě on udělal trosku. Že jsem se dlouho kvůli někomu necejtila tak strašně zle.
Neřekne jim o tom, jak dal vždycky přednost všemu okolo, ale mně nikdy. Jak se mnou odmítal sám někam chodit. Jak chtěl psa a potom na něj nedal ani korunu a vůbec se o něj nezajímal. Jak mi řekl, že moje problémy nic neznamenaj a že se lituju, když jsem měla depresi a potřebovala jsem obejmout. Jak jsem hystericky brečela v koupelně a on mi nadával, že s ním nemluvím. Jak mě obviňoval z nevěry, když jsem jednou chtěla s někým jít ven. Jak se na mě vždycky vykašlal, když jsem jednou za čas opravdu potřebovala pomoct.
Nikdy mi nikdo nedal tak silnej pocit, že jsem naprosto zbytečná a absolutně na mně nezáleží. A že jsem kluků neměla zrovna málo. A tak dlouho jsem tohle všechno snášela. Pořád jsem se snažila doufat a hledat to dobrý. Jenomže pak už jsem na to neměla sílu a neměla jsem ani náladu bejt milá. Myslím, že už to prostě nešlo napravit.
Ale nezapomenu na ten úžasnej první měsíc. Na to, jak jsme se poznali, jak se mi líbil, jak jsme na sebe v klubu koukali, jak jsme seděli venku a drželi se za ruce a já se cejtila neskutečně úžasně... Stejně jako dalších pár tejdnů, kdy jsme chodili ven, pili, smáli se, říkali si, jak se zbožňujeme, plánovali budoucnost... Tehdy mi nebylo divný, že spolu sami nikam nechodíme. Že jsme vždycky jen mezi lidma a že jsem kromě cest domů neměla šanci s ním sama mluvit. Protože jakmile přišlo na to, jestli já nebo cokoliv jinýho, nikdy jsem to nebyla já.
Řekněte mi, jak vám může někdo říkat, jak mu na vás záleží a přitom se chovat tak sobecky? Může se na první pohled zdát, že jsem v pohodě, že mě to nijak nepoznamenalo. Ale já na to nezapomněla a nezapomenu. Pořád mě to bolí, ještě k tomu, když vím, co o mně rozhlašuje za kecy a jak o mně a se mnou mluví. Protože vím, že ve skutečnosti to je jenom malej kluk, co leží na zemi, kope kolem sebe a křičí mami. Byli jsme spolu 4 měsíce. Z toho jen měsíc stál opravdu za to.
Abych si tu ale jenom nestěžovala, nemám se špatně. Odnesla jsem si z toho vztahu úžasnýho kamaráda - psa. Poznala jsem někoho novýho, s kým mi je strašně dobře a s kým vím, že chci bejt. Někoho, kdo mě bere takovou jaká jsem, kdo se mnou rád tráví čas o samotě, s kým nemám žádný pocity pochybností.
Mám novej koníček - focení - a mám pořád co dělat, aniž bych se musela zatěžovat myšlenkama typu, proč si nezasloužím lepší zacházení. Myslím na to, co chci a dělám co chci, sem tam co musím. A přijdu si volně, vysvobozeně... A těším se na něj. Až ho zase uvidím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama