Prosinec 2015

Alone in the dark

19. prosince 2015 v 3:32 Myšlenky
Jeden by řekl, že se mám skvěle. Lidi okolo mě vidí pořád někoho novýho, nemám problém se s kýmkoliv začít jen tak bavit, umím se bavit, smát se, užívat si.
Jenom málokdo si všimne, že nic není tak, jak se zdá. Možná by někoho napadla myšlenka, jak já bych mohla bejt sama, s tím zájmem, kterej o mě je. Když jdu do klubu, půlka chlapů tam po mně slintá. Zvou mě na pití. V pohodě si najdu partu, se kterou se ten večer bavím. S každým dokážu vyjít. Nikdy s nikým nic nemám, taková nejsem. Píše mi spousta mých přátel. Spousta lidí stojí o můj čas a pozornost. Všichni si asi myslí, jak se mám skvěle. Víte co?
Není to tak. Jsem sama. Jsem hrozně sama a nemám to komu říct. Jsem sama i s těma všema klukama, co se o mě snaží. Jsem sama i přesto, že si každej den píšu s partou lidí, který miluju. S partou, se kterou se vidím jednou za půl roku.
Tak hrozně moc mi chybí kamarádka. Kámoška, se kterou bych šla ven. Ne nutně někam na pivo. Se kterou bych trávila čas. Nebo kamarád. Jeden kluk, kterej by se mě nesnažil sbalit.
Víte, tím neříkám, že nestojím o partnera. No dobře, v tuhle chvíli nestojím. Protože mám všeho tak plný zuby, že už nemám sílu, chuť ani náladu pouštět se do jakýhokoliv vztahu. Snažit se o novej začátek. Jsem unavená ze všeho. Ze snahy. Ze snahy žít normální život. Jsem tak trochu zamilovaná. Což není důvod toho, proč se tak cejtím. Jsem zklamaná. Nejsem naštvaná, nemám na to sílu. Jsem lhostejná vůči všemu. Místo prázdna cejtím hroznou lítost. Ne nad sebou. Nad světem. Nad vším.
A jsem sama.
Tak sama, že to ani nejde popsat.