Empty and dark

22. ledna 2016 v 11:39 |  Myšlenky
Myslela jsem, že se to bude zlepšovat. Ale je to pořád horší.
Každej večer jdu do postele s tím, že další den bude lepší. Že se probudím a všechno bude dobrý, budu se cítit líp. Ale mám pořád pocit, jako bych se probouzela do noční můry. Venku je tak krásně. Svítí tam sluníčko, je spoustu sněhu a stromy jsou nádherně namrzlý, zima jak z pohádky. Vůbec to ale nedokážu ocenit.
Nemůžu spát. Nemůžu usnout. Nejde to. Včera jsem si vzala prášek na spaní a šla jsem spát s pocitem, že se konečně dobře vyspím. Ale probudila jsem se kolem 4 a bylo to stejný jako vždycky. Hrozná únava, bolest hlavy, rozespalost a nemohla jsem usnout. Jsem pořád hrozně unavená. Snažím se pokračovat ve svým novoročním plánu - přibírání na váze a cvičení, hodně jídla, proteiny... Ale nic mi nechutná. Všechno jídlo chutná stejně. A nic z toho mi energii nedodává. Přestávám normálně fungovat.
Jediný myšlenky, který mě těší, jsou na stěhování se do Anglie, který plánuju někdy v březnu nebo dubnu. Ale bude to vůbec k něčemu? Pomůže mi to vůbec v něčem? Je to místo, kde jsem vždycky chtěla žít. Ale teď mi všechno přijde tak beznadějný a bezvýznamný.
Nikdo mi jen tak sám od sebe nenapíše, jak se mám, jak mi je. Ale to nevadí. Protože i kdyby, stejně by to nic nezměnilo. S tím, jak se tyhle stavy vrací, ztrácím naději, že to někdy ještě bude dobrý. Vůli s tím něco dělat. Sílu. Nemám sílu.
Předstírám, že je všechno v pohodě. Jenom svým nejlepším kamarádům sem tam řeknu, jak se cítím. Mám pocit, že snad už ani nejde o deprese. Mám pocit, že jde o jakýsi zanevření. O zklamání celým životem. Vším. Všema.
Nechápu, jak můžou bejt lidi tak zlý. Nechápu, jak někdo může někomu úmyslně ublížit. Ten kluk mě znal. Věděl toho o mně hodně. Věděl, co se mi stalo, a já věděla, co se stalo jemu. A i přesto mi udělal něco tak hnusnýho, jako nikdo předtím. Lhal mi jako nikdo předtím. Ublížil mi jako nikdo předtím. Nestojím za pár slov? Za upřímnost? Jestli nestojím ani za to, aby se ke mně někdo choval jako ke člověku, jako k lidský bytosti, pak už nestojím za nic. A nestojím ani o život tady.
Pořád jenom brečím. Nejde to zastavit. Nebrečím kvůli sobě. Brečím kvůli světu. Brečím kvůli tomu, jaký lidi tady žijou, a co se děje. Nevěřím tomu. Děje se tolik hrozných věcí. A já jim nemůžu nikdy zabránit. Na světě žije tolik hrozných lidí. A já s tím nemůžu nic udělat. Před pár dny jsem viděla video, kde ženská svázala psa, polejvala ho vařící vodou a potom mu usekala nohy. Nechtěla jsem na to koukat. Vyskočilo to na mý fb zdi a běželo to samo.
Vždycky na mě tyhle věci působily míň nebo víc. Ale dokázala jsem to brát tak, že se to prostě děje a je to holt už život.
Ale to velký zklamání, který se mi stalo pár minut po půlnoci na Novej rok způsobilo, že už nedokážu vidět nic dobrýho a vidím jenom to nejhorší. Mám pocit, jako by na světě neexistovalo dobro, i když vím, že existuje.
Nevidím žádný světlo. Nedokážu se zvednout. Mám pocit, jako by se ze mě taky stával jeden z těch hrozných lidí. Bojím se. Protože jestli tohle neskončím, zabije mě to samo. Už se to jednou stalo a trvalo mi 3 roky, než jsem se z toho dostala. Tehdy jsem ale u sebe měla nejlepší kamarádku, která se mi snažila pomoct. Chodila jsem do školy, kterou jsem měla ráda. Ale teď nemám nic a nevím, jak dostat zpátky něco, co jsem ani neměla. Nevím, jak se dostat zpátky. Vím, že mi nikdo nemůže pomoct. Vím, že si můžu pomoct sama. Ale tentokrát to nedokážu.
Možná to chce čas, jako vždycky. Možná jo. Třeba to časem přejde samo. Ale jak to můžu urychlit, když nemám vůli k ničemu? Nejradši bych si jenom lehla do postele, nejedla, nepila a čekala, až mě někdo najde. Živou nebo mrtvou. Nebo se předávkovala práškama na spaní.
Tak strašně moc to bolí. Tak moc to bolí, že nemůžu pořádně dejchat. Nemám v sobě vztek, kterej bych mohla vybít nebo vykřičet. Je to jenom bezmoc. Neskutečná bezmoc a smutek. Mám pocit, jako by někdo vzal smutek ze srdcí tisíců lidí a dal mi ho na hrudník.
Prosím, ať už to skončí. Ať to znamená cokoliv. Ať skončí tenhle smutek, tenhle život. Nechci se zabít. Nechci umřít. Ale nechci se takhle cítit. Nedá se to vydržet.


Imagine cold hands up to your throat
The thought alone makes you swallow your hope
And now it's harder to cope
And I don't know where I'll go
These fallacies I don't believe, and fear that nobody knows
As I look up from the ground
I see darkness all around
And I'm lost but can be found inside my mind
Goodbye
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ..*.. ..*.. | 31. ledna 2016 v 10:21 | Reagovat

Nesmíš se tomu všemu poddávat. Sílu, kterou žádáš, nečekej od nikoho jiného, než od sebe samotné. I kdyby ti chtělo pomoct sto lidí najednou,můžeš si pomoct jedině ty sama a to tím, že vstaneš.
Nemá smysl ohlížet se za tím, co bylo. Má smysl se dívat pouze před sebe. Je jedno, co tam čeká. Musíš jít dál. Nezastavovat se. I to, co teď nemá smysl, ho jednou dostane a vše zapadne.
Nevzdávej se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama