Únor 2016

Nepodporujte množitele

14. února 2016 v 20:49 | Arielle |  Myšlenky
Pořád častěji čtu příspěvky, kde lidi shání štěně bez PP a ohání se, když je za to ostatní začnou žrát zaživa. Příspěvek zpravidla smažou a za chvíli to jede nanovo. Prosím, zjistěte si nějaké informace, než takové štěně začnete poptávat!
Původně jsem sem chtěla sepsat stručné info, ale nakonec jsem se trochu rozepsala. Tady jsou důvody, proč ne štěně bez PP.

1.) Nemáte absolutně jistotu, že váš pes je čistokrevné plemeno, po kterém tak toužíte - je úplně jedno, co napíše množitel do inzerátu, já vám taky můžu napsat, že vám za 5 tisíc zaručím doživotní štěstí a uvěříte mi to?
2.) Nevíte nic o rodičích pejska. Nevíte, co to bylo za rasu, jaké měli výsledky zdravotních testů (protože jim je pravděpodobně nikdo nenechával dělat). Opět, to, že někdo napíše do inzerátu "čistokrevná vymazlená zdravá štěňátka bez PP po rodičích z PP" absolutně nezaručuje, že to je pravda, a i kdyby - pokud jsou štěňata bez pp a rodiče s pp, pak byl pravděpodobně vážný důvod, proč nebyli rodiče připuštěni k chovu. To, že vám třeba množitel nabídne, že vám ukáže rodiče - to je moc hezké, ale jak víte, že to opravdu jsou rodiče?
3.) Už opravdu nejsou časy, kdy jediní psi bPP co existovali, byli ti, kterým se Máňa zaběhla a přiběhla zbouchnutá, tak se štěňata rozdala a byl pokoj. Teď jsme v době, kdy lidi množí pro peníze, chovají zvířata v nepřípustných podmínkách (někdy to jsou opravdu extrémy a jde o týrání zvířat) - nejčastěji se množí např. čivavy, francouzští buldočci, ale v podstatě jakákoliv plemena, jsou využívána pouze na štěňata, není jim poskytnuta ani základní péče, ani veterinární péče a často se na nich množí a množí, dokud neumřou vyčerpáním - ne, opravdu to není přehnané, takhle to chodí úplně běžně. Zadejte si do googlu "množírny" a zjistěte si info sami.
4.) Nemůžete vědět, jaké pejsek bude nebo nebude mít zdravotní komplikace, protože, jak už bylo zmíněno, nevíte nic o rodičích. Nejsou tím myšleny běžné nemoci, ale zpravidla dědičné nemoci, o kterých se vám množitel samozřejmě nezmíní. Podívejte, vy třeba dáte o 5 tisíc méně za psa, ale následně můžete dát desetitisíce za léčení chorob, které se u něj objeví! A to v lepším případě, v tom horším vám může pejsek umřít do pár dnů/týdnů. A množitel vám samozřejmě už neodpoví. Tím neříkám, že psi s PP jsou bez nemocí. Samozřejmě, že u nich mohou objevit komplikace, ale toto riziko je minimální, protože nezdraví psi a fenky se nepouštějí k chovu!
5.) U chovatele budete mít jistý chovatelský servis po celý život vašeho pejska. Komunikace s množitelem zpravidla skončí ve chvíli, kdy mu za pejska zaplatíte. Se štěňátkem od chovatele se můžete např. vídat s jeho sourozenci, vědět třeba o komplikacích, co se později vyskytly u rodičů, můžete se s chovatelem kdykoliv poradit. Také je starostí chovatele, aby případně našel nové majitele, pokud byste si pejska nemohli z nějakých důvodů nechat. Chovatelé totiž sledují své odchovy a to, v jakých je pejsek podmínkách. Množiteli je jedno, jestli vám pejsek za pár dní umře - pro ně jsou důležité peníze.
6.) To, že má pes PP neznamená, že musí na výstavy nebo do chovu. Můžete ho mít pouze jako kamaráda a každému to může být jedno.
7.) Pokud jde o cenu, častokrát najdete pejska s PP i za stejnou nebo dokonce nižší cenu, než ty bez PP - stačí pořádně hledat! Buďto si zkrátka chovatel bere malé peníze za pejsky, nebo jde o nestandardní stěně s PP - to je takové, které už se nehodí dále do chovu. Pejsek s PP jde často vzít i na splátky, pokud se domluvíte s chovatelem a projevíte o štěňátko opravdový zájem.
8.) Pokud opravdu nemáte peníze a chcete štěně hned - proč si kupovat štěně bez PP, když si můžete vzít zadarmo pejska z útulku a tím podpořit dobrou věc a mít parťáka na celý život? Třeba si řeknete, že u takového pejska taky nemůžete mít jistotu zdraví a chovatelský servis. Ne, to nemůžete (výjimkou jsou některé útulky, které sledují své pejsky i potom, co je dají novému majiteli). Ale NEPODPOŘÍTE tím množitele a uděláte dobrou věc. Nehledě na to, že takový pes vám bude neskonale vděčný.
To je asi všechno, co mě v tuhle chvíli napadlo. Třeba to někomu pomůže při rozhodování. Vidím ty inzeráty všude a tak často, že je prostě nemožné zabránit množení.
Prosím, nepodporujte množitele!

Stop crying your heart out

3. února 2016 v 16:59 | Arielle |  Myšlenky
Sedím v posteli. Vlastně se zdá, že je všechno v pohodě.
Sedím u noťasu.
Myši v předsíni vytrvale běhaj v kolotoči, kterej neustále skřípe. Hryžou do mříží klece. Pořád.
Můj pes přibíhá s míčkem, chce ho hodit. Když mu ho hodím, ani za ním neběží, jen na mě čumí. To se děje tak polovinu dne.
Jdu do kuchyně, abych si udělala čaj.
Hned přede dveřma vyšlápnu louži. Ten starej pes tu zase nachcal. To už je tenhle den po pátý.
Vztekle si sundám ponožky a odhodím je do rohu.
Ohřeju si čaj, co je ještě v konvici.
Vrátím se do pokoje. Když si sedám zpátky na postel, polovinu čaje na sebe vyliju.
Snažím se aspoň trochu soustředit.
Ten zatracenej starej pes půlku dne proštěká. Už štěká zas.
Jdu za ním, plesknu ho, dám mu pár granulí do misky a vrátím se do pokoje.
Znova mi dojde, že zas dochází žrádlo pro psy.
Pět minut je klid, pak se zas ozve štěkot. Už jsem se to skoro naučila ignorovat.
Píše mi pan O - bejvalej, kterej se snaží bejt současnej.
Mám ho tak ráda. Ale nechci ho vidět. Nechci vidět nikoho.
Vedle mě na stole leží shaker se zbytkem proteiňáku, leží tam už dva dny.
Říkám si, že bych měla cvičit, ale nejde to. Všechno co dělám mě bolí.
Píše mi další bejvalej. Ten, kterej se kvůli mě všeho vzdal a já ho pak poslala do háje. Ten, kterýho jsem kdysi tak milovala.
Koukám, že si na profil postnul v pořadí už tak desátou písničku o nás. Snažím se to ignorovat.
Za den jsem nejedla nic jinýho než jídlo, který jsem si objednala dopoledne.
Vzpomínám na tu dobu po Novým roce, kdy jsem jedla víc než 5 jídel denně a konečně jsem začala přibírat.
Stoupám si na váhu a zjišťuju, že vážím stejně jako když jsem začínala.
Kamarádka mi posílá video ze Skins. Brečím. Zase.
Řeknu si, že to takhle dál nejde, že s tím vším po těch letech musím něco dělat.
Hledám si psychology a psychiatry v mým městě.
Najdu jich asi 7, volám. Třesu se u toho. Vždycky jsem měla úzkostlivej strach z volání někomu, koho jsem nikdy neviděla.
První se mnou nakládá jak s kusem masa. Druhej mi řekne, ať si zavolám jindy a zeptám se sestřičky, protože on neví. Další 4 to nezvedaj.
Položím mobil a koukám z okna.
Volá mi pan O. Už potřetí. Koukám na mobil, dokud znova neutichne.
Brečím. Zase. Na Youtube mi naskočí další video. Stop crying your heart out...
Pan O mi posílá desátou zprávu a volá mi na messengeru. Dělám, že to neslyším.
Vzpomínám na svojí nejlepší kamarádku a ptám se sama sebe, proč musí bejt tak daleko.
Pes pořád štěká.
Uvědomím si, že bych měla vytřít ty chcanky, co se za ten den nashromáždily v kuchyni.
A taky, že musím zase se psama.
Vzpomínám na další 4 kamarádky, co mi tenhle měsíc podrazily nohy.
Koukám na fb a vidím komentář pana M u jedný události. Rozkliknu si jeho profil, kterej jsem si před měsícem odstranila z přátel.
Znova se sama sebe ptám, jak mi mohl říct tolik hezkých věcí, načež jsem se od jeho kamaráda kousek po půlnoci na Novej rok dozvěděla, že mě chtěl jen ojet.
Zamilovala jsem se do něj. On to věděl. A stejně to s klidem udělal.
Brečím. Bolí to.
Píše mi teta. Píše, že dědovi už je dobře. Ptá se mě, jestli už jsem si našla brigádu.
Přemejšlím, jak jí vysvětlit, že je pro mě těžkej úkol jenom vyjít z baráku.
Nakonec se na vysvětlování vykašlu.
Přemejšlím, jestli by něco řešilo, kdybych se nacpala práškama. Dojdu k závěru, že ne.
Pokouším se dojíst jídlo z oběda. Je to dobrý, ale mně to nechutná. Všechno chutná stejně.
Přemejšlím, kde a za co budu další měsíc bydlet. Na nic nepřicházím.
Přemejšlím, jestli bych někomu chyběla, kdybych tu najednou nebyla.
Na nic nepřicházím.
Brečím. Bolí to.


Pojídání placenty a dnešní "mamynky"

2. února 2016 v 14:19 | Arielle |  Zaujalo mě
Už pár dní na mě blog volá a vyčítá mi, že na něj nepíšu nic jinýho než svý sebelítostivý kecy, který nikoho nezajímaj. Takže jsem ho oblíkla do novýho layoutu a od včerejška usilovně přemejšlím, o čem bych mohla napsat. Dneska se mi ale téma přímo naskytlo, a to když jsem na fb uviděla fotku jakýsi maminky, vedle který leží několikadenní novorozeně a na břiše má rozplesklou... placentu. Vždycky jsem se týhle věci snažila vyhejbat, protože jsem to viděla jako něco odpornýho, o čem se snad ani víc dozvědět nechci, každopádně zvědavost byla silnější a já se přesvědčila o tom, že moje tušení bylo správný.
Poslední dobou se totiž mezi maminkama objevuje novej trend, a to je jezení placenty. Jo, přesně tak. Pravděpodobně už jste o tom někde slyšeli, možná o tom i něco málo četli. V podstatě jde o to, že se placenta po porodu nevyhodí, ale zachová a matka jí téměř hned po porodu sní nebo vypije, jak je libo.
Od dob facebooku se přesvědčuju, že těhotenství z vás udělá vypatlanou "mamynku", která se jeho následkem zdeformuje natolik, že by jí sotva poznal vlastní manžel. Pořád si ale kladu otázku, jestli to tak opravdu je, nebo jestli je nejčastěji těhotná ta nejstupidnější část našeho obyvatelstva, která je schopná napsat, že "jde nakrmyt dědsko" a o den později prosit o rady na facebooku, když jí dítě zezelená a prakticky přestane vykazovat známky života. Upřímně, bejt dítě takových lidí, asi radši umřu dřív než stihnu vyrůst a žít v domnění, že IQ 90, co jsem pravděpodobně zdědila po rodičích, mě dostane až na měsíc.
Nejhorší ale je, když se spojí taková mamynka a alternativní medicína. Je mi celkem ukradený, jestli se hodláte zabít tím, že čtyřicítky řešíte homeopatikama a zábalama nohou, nebo si myslíte, že měsíční detox pouze o vodě vám přinese celkovou očistu, ale do prdele, buďte tak laskavý a nezahrnujte do toho děti, který sotva tuší o světě. O tom ale později.
Neříkám, že jsem proti všem alternativním praktikám, ale jezení placenty je, vážení, hnus největšího kalibru. Abych ale nemlela jenom svoje, řeknu vám, proč je to tak populární, i když do toho pravděpodobně zahrnu spoustu ironických poznámek, který si v tomhle případě jaksi nemůžu odpustit.
Placenta je v podstatě dočasnej orgán, kterej se vytváří během těhotenství a vychází z těla spolu s dítětem, který je k ní připoutaný pupeční šňůrou. Je zdrojem spousty živin (a tady se k tomu vlastně dostáváme) pro plod a po porodu i pro matku - to je vlastně důvod, proč jí často labužnicky sežerou. Obsahuje totiž spoustu vitamínů, bílkoviny, železo a další věci, který údajně pomáhaj zlepšit matky stav po porodu. Heleďte, já tomu i věřím. Opravdu věřím, že to tak je a že jim to může nějak pomoct. To ale prostě není důvod, proč jíst část svýho těla (teda, v podstatě část svýho dítěte).
Při představě jezení tohohle orgánu a obhajování těchhle praktit se mi vybaví povídka od Kinga - Trávníkář, která vypráví o chlapovi, co si přes agenturu objedná chlapa na posekání trávníku, přičemž ho později přistihne, jak nahej leze za sekačkou a žere tu trávu, co za sebou sekačka nechává. Prej to je efektivní. To ale ještě kurva neznamená, že to je normální. Nebo by se mi při tom posvátným aktu možná vybavil Kanibal, sedící spokojeně u stolu, pochutnávajíc si na jakýmsi orgánu ženy, kterou před chvílí s potěšením podřízl.
Prosím vás, mamynky! Můžete přestat argumentovat tím, že zvířata dělaj to samý? Za prvý, nejsme zvířata, co po sobě jedí hovna, protože jim moc chutnaj. Za druhý, zvířata svojí placentu nejí z důvodu, že by zázračně věděli, že jim prospěje, ale proto, že po sobě nechtěj zanechat stopu, aby je neucítil potencionální dravec.
Pro ty, co to neodradilo, mám ale dobrou zprávu - můžete si placentu nechat naservírovat na spoustu možnejch způsobů. Kromě kapslí a homeopatik tu jsou možnosti placentovýho koktejlu (cituju z jedný stránky, "Kousek čerstvé placenty velký asi jako 3 padesátikoruny z mateřské strany placenty (strana, kde je měkké masíčko)"). Ti kreativnější se nemusí bát ani lasagní, špaget, guláše nebo pizzy - místo klasickýho masa akorát nakrájíte placentu - yum! Dejte mi vědět, jak vám chutná, až se budete dusit pupeční šňůrou.
Dalším takovým trendem je například tzv. "lotosový porod".
Tak fajn. Lotosovej porod si zakládá na tom, že by se placenta neměla oddělovat (násilím) od dítěte. Mělo by se počkat, až odpadne sama, protože je, jak už jsem zmínila, zdrojem spousta živin a miminku pomáhá ve vývoji (údajně i po porodu).
Milí zlatí, už jste někdy viděli, že by někomu pomohl mrtvej orgán? Orgán, kterej začíná hnít? Schválně, já vám vyrvu střeva, nechám vám je tejden ležet na talíři a uvidíme, jak se vám to bude líbit, pokud do tý doby ovšem nechcípnete na nějakej zánět, což je víc než pravděpodobný. Řekněte mi, jak pro to dítě bude prospěšný to, že mu třeba i 10 dní budou do těla proudit bakterie z tý vaší odporný placenty, která se má, když už, nechat zmrazit, aby vydržela. Rozkládající se placenta je totiž to jediný, co vaše dítě potřebuje pro vývoj, nepočítám-li vaše brečení na facebooku, že vaše miminko má problém, místo abyste ho vzali k doktorovi.
Myslím, že to je asi tak všechno co jsem chtěla říct. V podstatě to šlo vyjádřit i pár slovama:
Lidi, nebuďte kreténi a uvědomte si, že hlavu nemáte jen na to, abyste mohli někomu říct, co se zrovna stalo v Ordinaci v růžový zahradě, případně na to, abyste se zabejvali tím, kolik piv si můžete dát, abyste do rána stihli vystřízlivět. Mozek totiž dokáže úžasný věci, věřte mi - mnohem úžasnější, než dokáže pojídání placenty.


Ostatní

1. února 2016 v 17:15
Nikdy jsem nebyla nějaká pánbíčkářka, co by mlela o tom, že to tak bůh chtěl, ale vždycky mě zajímalo to něco, to nevysvětlitelný, co tu vždycky bylo, je a bude.
Rubrika, do který jsem napsala úplně první článek, a od tý doby jsem netušila, co tam napsat dál.
Tady by toho mělo bejt podstatně víc, mám ale problém, že se ohledně hudby nikdy nedokážu moc vyjadřovat. Spamovat písničkama to tu nechci, a každej myslím dobře ví sám, že hudba mluví sama za sebe.

Tvorba

1. února 2016 v 17:06
Někdy povedená, někdy slabší tvorba mýho nemocnýho mozku.

Texty píniček, ke kterým prostě nikdy nejsem schopná vymyslet hudbu.

Můj koníček, kterej provozuju (řekla bych úspěšně) odmalička, přičemž se snažím nikomu nevypíchnout tužkou oko a přemejšlím o tom, jak by bylo super moct vygumovat i něco ze svýho mozku.
Moje skřehotání, který lidi k mýmu potěšení nazývaj zpíváním.

Sem tam pár fotek z mýho superúžasnýho foťáku, kterej miluju, ale jsem líná ho používat.