Stop crying your heart out

3. února 2016 v 16:59 | Arielle |  Myšlenky
Sedím v posteli. Vlastně se zdá, že je všechno v pohodě.
Sedím u noťasu.
Myši v předsíni vytrvale běhaj v kolotoči, kterej neustále skřípe. Hryžou do mříží klece. Pořád.
Můj pes přibíhá s míčkem, chce ho hodit. Když mu ho hodím, ani za ním neběží, jen na mě čumí. To se děje tak polovinu dne.
Jdu do kuchyně, abych si udělala čaj.
Hned přede dveřma vyšlápnu louži. Ten starej pes tu zase nachcal. To už je tenhle den po pátý.
Vztekle si sundám ponožky a odhodím je do rohu.
Ohřeju si čaj, co je ještě v konvici.
Vrátím se do pokoje. Když si sedám zpátky na postel, polovinu čaje na sebe vyliju.
Snažím se aspoň trochu soustředit.
Ten zatracenej starej pes půlku dne proštěká. Už štěká zas.
Jdu za ním, plesknu ho, dám mu pár granulí do misky a vrátím se do pokoje.
Znova mi dojde, že zas dochází žrádlo pro psy.
Pět minut je klid, pak se zas ozve štěkot. Už jsem se to skoro naučila ignorovat.
Píše mi pan O - bejvalej, kterej se snaží bejt současnej.
Mám ho tak ráda. Ale nechci ho vidět. Nechci vidět nikoho.
Vedle mě na stole leží shaker se zbytkem proteiňáku, leží tam už dva dny.
Říkám si, že bych měla cvičit, ale nejde to. Všechno co dělám mě bolí.
Píše mi další bejvalej. Ten, kterej se kvůli mě všeho vzdal a já ho pak poslala do háje. Ten, kterýho jsem kdysi tak milovala.
Koukám, že si na profil postnul v pořadí už tak desátou písničku o nás. Snažím se to ignorovat.
Za den jsem nejedla nic jinýho než jídlo, který jsem si objednala dopoledne.
Vzpomínám na tu dobu po Novým roce, kdy jsem jedla víc než 5 jídel denně a konečně jsem začala přibírat.
Stoupám si na váhu a zjišťuju, že vážím stejně jako když jsem začínala.
Kamarádka mi posílá video ze Skins. Brečím. Zase.
Řeknu si, že to takhle dál nejde, že s tím vším po těch letech musím něco dělat.
Hledám si psychology a psychiatry v mým městě.
Najdu jich asi 7, volám. Třesu se u toho. Vždycky jsem měla úzkostlivej strach z volání někomu, koho jsem nikdy neviděla.
První se mnou nakládá jak s kusem masa. Druhej mi řekne, ať si zavolám jindy a zeptám se sestřičky, protože on neví. Další 4 to nezvedaj.
Položím mobil a koukám z okna.
Volá mi pan O. Už potřetí. Koukám na mobil, dokud znova neutichne.
Brečím. Zase. Na Youtube mi naskočí další video. Stop crying your heart out...
Pan O mi posílá desátou zprávu a volá mi na messengeru. Dělám, že to neslyším.
Vzpomínám na svojí nejlepší kamarádku a ptám se sama sebe, proč musí bejt tak daleko.
Pes pořád štěká.
Uvědomím si, že bych měla vytřít ty chcanky, co se za ten den nashromáždily v kuchyni.
A taky, že musím zase se psama.
Vzpomínám na další 4 kamarádky, co mi tenhle měsíc podrazily nohy.
Koukám na fb a vidím komentář pana M u jedný události. Rozkliknu si jeho profil, kterej jsem si před měsícem odstranila z přátel.
Znova se sama sebe ptám, jak mi mohl říct tolik hezkých věcí, načež jsem se od jeho kamaráda kousek po půlnoci na Novej rok dozvěděla, že mě chtěl jen ojet.
Zamilovala jsem se do něj. On to věděl. A stejně to s klidem udělal.
Brečím. Bolí to.
Píše mi teta. Píše, že dědovi už je dobře. Ptá se mě, jestli už jsem si našla brigádu.
Přemejšlím, jak jí vysvětlit, že je pro mě těžkej úkol jenom vyjít z baráku.
Nakonec se na vysvětlování vykašlu.
Přemejšlím, jestli by něco řešilo, kdybych se nacpala práškama. Dojdu k závěru, že ne.
Pokouším se dojíst jídlo z oběda. Je to dobrý, ale mně to nechutná. Všechno chutná stejně.
Přemejšlím, kde a za co budu další měsíc bydlet. Na nic nepřicházím.
Přemejšlím, jestli bych někomu chyběla, kdybych tu najednou nebyla.
Na nic nepřicházím.
Brečím. Bolí to.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama